„Teroristické pondělí“ opět otřáslo světem. Útok v Berlíně byl tragédií a zároveň zlomyslným smíchem islámských radikálů, kterým Angela Merkelová otevřela náruč svou imigrační politikou. Německá kancléřka má jednu obdivuhodnou vlastnost - houževnatost, kterou prokazuje jako politický lídr. V rámci Křesťanskodemokratické unie (CDU) je její pozice neotřesitelná. Poslední volby její Unie (spojenectví CDU/CSU) vyhrála se ziskem 42% hlasů. Na německé politické scéně není nijak neobvyklá tzv. velká koalice a i nyní vládnou kancléřčini křesťanští demokraté společně se socialisty z SPD.

CDU již dávno není konzervativní stranou, kterou po válce založil Konrad Adenauer. Stále rychlejší evropská integrace, globalizace, tlak politické korektnosti, nespoutaných aktivistů, neomarxistických ideologů. To vše se v západní Evropě podepsalo na (někde méně, někde více výrazném) mazání rozdílů mezi tradičními politickými silami. Levice přestala volat po zestátňování průmyslu, pravice po křesťanských hodnotách. Establishment se dokázal shodnout na budování světlých zítřků pod vlajkou se žlutými hvězdami, na společnosti rovných, ve které většina jde stranou a menšiny jsou prioritou.

Vyvstává otázka: Proč tento establishment stále získává většinu ve volbách? Jednoduše díky populistickým slibům, šikovné propagandě, strašení extremisty a díky mlčící a nevolící „tiché většině“, která by ovšem mohla celý vývoj kdykoliv během jediných voleb zvrátit. Ostatně již George Orwell ve svém románu „1984“ vkládal ústy hlavního hrdiny Winstona Smithe jedinou naději do tzv. prolétů, tiché většiny, která má sílu, ale nepoužívá ji.

Německo je hospodářský mimořádně silné, de facto je základním kamenem Evropské unie. Vlastní národní identity se bojí a tak se upíná k „identitě evropské“. Angela Merkelová je dlouhodobě v žebříčku nejmocnějších lidí planety. Mnoho Němců ji vnímá jako ztělesnění úspěchu, stability, růstu a moci. A přestože se objevuje stále více kritických hlasů vůči její politice, málokdo si připouští, že by zemi mohl vést někdo jiný.

Jedinou skutečnou opozicí je Alternativa pro Německo v čele s Frauke Petryovou, euroskeptická konzervativní strana, útočící na vše, co po sobě zanechaly dosavadní vlády CDU a SPD a v první řadě na nebezpečnou azylovou a imigrační politiku. Tato nekompromisnost, přímočarost zřejmě způsobuje, že AfD nemá potenciál oslovit většinu politicky korektní německé společnosti a zůstává v poměrném volebním systému outsiderem. Trend obrovského vzestupu euroskeptických a konzervativních stran v Evropě (v Rakousku, ve Francii, v Nizozemsku či v Polsku) není trendem, který by zasáhl Německo a změna je tudíž téměř nemožná.

Nakolik je to způsobené propagandou a zastrašováním, démonizací AfD v médiích a veřejném prostoru, je otázkou. Najdete li si na YouTube video „Frauke Petry vs. studenti“ (s českými titulky), získáte obrázek dnešního Německa, ve kterém ideologická indoktrinace mládeže evropským, sociálně liberálním, multikulturním myšlením dosáhla jinde nevídaných rozměrů. Stejně tak doporučuji sledovat na Facebooku postřehy germanistky Heleny Mallotové, která pravidelně o situaci u našich západních sousedů informuje a čerpá z původních německých zdrojů.

Volby budou v Německu příští září. Předseda bavorské CSU (kandidující společně s CDU) Seehofer hraje roli toho, kdo hodlá kompenzovat liberální politiku kancléřky Merkelové konzervativním a zdrženlivějším přístupem, upozorňuje na bezpečnostní rizika, spojená s přistěhovalectvím, a dlouhodobě vyzývá ke změně dosavadní imigrační politiky. Sama kancléřka vystoupila na nedávném sjezdu své strany s razantním projevem, ve kterém se postavila (navzdory své dosavadní linii) za obranu křesťanských hodnot a zákonů, které musí platit pro všechny.

Očekávat se tedy dá maximálně určitá změna postojů Angely Merkelové, změna kurzu vládní politiky, ke které bude kancléřka dotlačena svými spolustraníky a kolegy z CSU. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že náskok koalice CDU/CSU zůstává dvojciferný, že spolupráce se socialisty bude moci hladce pokračovat a i kdyby nemohla, budou tu silní levicoví „vítači“ a „neomarxisté“ z relativně populárních stran Die Linke (Levice) a „Die Grünen“ (Zelení). Do parlamentu se zřejmě vrátí také liberálové z FDP, bývalí koaliční partneři Merkelové.

Německo změna nečeká a pokud ano, tak pouze povrchová a se současnou kancléřkou v čele. S tím se musíme smířit a doufat v návrat zdravého rozumu do hlav starých politických elit tam, kde možnost razantnější změny neuspěje.

Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.