Neschopný politický establishmentnapříč Evropou prožívá těžké časy vždy, když díky demokratickému hlasování promluví hlas lidu. Poláci si po osmi letech vlády liberálů zvolili silně konzervativní vládu Beaty Szydlové (Právo a spravedlnost), Maďaři mají Viktora Orbána, Britové odchází z Evropské unie, Američané zvolili prezidentem Donalda Trumpa, Rakušané budou mít od příštího týdne Norberta Hofera (prezidentský kandidát Svobodné strany). Rok 2016 vejde do dějin jako rok naděje a odporu vůči novým totalitním tendencím, které představuje politická korektnost a evropský socialisticko-lidovecký establishment.

Tedy vejde takto do dějin v případě, že se těm, ve kterých naději vidíme, podaří přetavit slova v činy a nastavit nový směr pro západní civilizaci. V případě, že zvítězí neomarxisté a minimálně západní Evropa bude „pokojně“ předána muslimům a novým „majitelům“ práva a pořádku, bude se na výše jmenované události vzpomínat jako na „poslední vzpouru svobodomyslných tradicionalistů“. Ale i na to budou třeba naši potomci hrdí (i když potají). Tak neházejme flintu do žita.

Politolog Petr Robejšek nedávno správně podotkl, že sociálně-demokratická levice už nemá co nabídnout, protože základní požadavky pro moderní společnost vydobyla již dávno (pracovní doba, odbory, zrovnoprávnění žen, právní ochrana zaměstnanců atd.), většinou na konci 19. a na začátku 20. století. Nyní hájí zájmy menšin, vymýšlí nesmyslné experimenty, stará se o broučky a kytičky a zastřešuje znuděné filozofující intelektuály.

Proto postupně mizí z politické scény, nebo se snaží transformovat v protestní spolky, jako třeba řecká koalice Syriza. Nemusela být ani tak dlouho u moci, aby lidem ukázala, že je to banda nekompetentních žvanilů - v průzkumech se nyní pohybuje kolem 20%, zatímco řecká pravice by se se ziskem až 35% vrátila na výsluní. To jen pro zajímavost. Média to nesledují, ale je to výborná ukázka bezradnosti levičáků a prozření lidí. Proto věřím, že zdravý rozum nakonec vždy zvítězí nad ideologií.

Francie dala světu líbivé ideologické směry. Je na to patřičně hrdá, zejména pak na odkaz revoluce roku 1789. Volnost, rovnost, bratrství. Barikády, revoluční spolky, umělci oddaní vznešeným politickým cílům. Existují země tradičně konzervativní, jako je Anglie či Polsko. Existují země tradičně liberální a k těm se vedle Švédska jednoznačně řadí Francie. Z historického a kulturního hlediska je to pochopitelné. Málokde tak často tekla krev pro „svobodu a rovnost“. Jenže poslední roky ukázaly, že koncepce liberální, multikulturní společnosti, není žádná výhra.