Nikdo neočekával, že Britové se rozhodnou opustit Evropskou unii. Premiér Cameron se rozhodl dát občanům Spojeného království možnost rozhodnout ve všelidovém hlasování o dalším směřování země. Většina obyvatel dala přednost nezávislosti a suverenitě, za kterou se roky prali jak někteří konzervativci (Boris Johnson, Andrea Leadsom), tak třeba velmi populární někdejší lídr Strany nezávislosti Nigel Farage, europoslanec známý svou přímočarostí, před pokračováním evropské integrace řízené z Bruselu a Berlína (kterou požadovali levicoví liberálové a labouristé) i před dlouholetou snahou o reformu EU (za níž vystupoval jak David Cameron, tak nynější předsedkyně vlády a Konzervativní strany Theresa May).

Evropská unie je v hluboké politické krizi. Postrádá důvěru občanů členských zemí, postrádá demokratické mechanismy rozhodování, postrádá pozitivní důsledky svého konání a nenabízí řešení na problémy, se kterými se potýká. Není divu, že trpělivost Britů přetekla. Není divu, že po vystoupení z Evropské unie volá stále více lidí napříč Evropou. Reforma se jeví jako nereálná, socialisticko-lidovecký establishment (který ovládá jak Evropskou komisi, tak Evropský parlament a přidružené orgány) není schopen sebereflexe.

Druhý šok čekal liberálně-levicový mainstream na začátku listopadu. Po ohavné, drsné a dlouhé kampani na obou stranách byl 45. prezidentem Spojených států amerických zvolen Donald J. Trump, kandidát republikánů, kandidát vzdoru proti americkému politickému establishmentu, proti zaujatým médiím a proti politické korektnosti, která ničí svět práva na informace a svět práva na svobodný názor a jeho vyslovení. Donald Trump představil vizi pro Ameriku, která bude znovu skvělá, hrdá a bezpečná.

Volební heslo „Make America Great Again“ se tak objevilo v kampani již podruhé. Poprvé s ním přišla republikánská dvojice Ronald Reagan a George H. W. Bush v roce 1980. Prezidentu Reaganovi se podařilo vrátit lidem naději a víru ve vlastní schopnosti a ve vlastní zem. 20. ledna 2017 se Donald Trump oficiálně ujme prezidentského úřadu a celý svět bude s napětím sledovat, zda i on se zapíše do dějin jako člověk, který svou obdivuhodnou a odvážnou vizi přeměnil v realitu a vyhověl tak Američanům, kteří si řekli o změnu.

Obdivuhodného výsledku dosáhl také rakouský konzervativec Norbert Hofer, který (po několika odložených a zrušených volbách) sice prohrál v klání o prezidentské křeslo se zeleným neomarxistou Alexanderem Van der Bellenem, ale jeho výsledek naprosto prolomil dosavadní politické standardy v Rakousku. Strana FPÖ (Svobodná strana Rakouska), jíž je Hofer významným představitelem, dlouhodobě vévodí průzkumům veřejného mínění a nikdo nepochybuje o tom, že s výrazným náskokem zvítězí v parlamentních volbách, které u našich jižních sousedů proběhnou v roce 2018, v případě předčasných voleb, které nejsou vyloučené, by se tak mohlo stát již v nadcházejícím roce.

Již za necelé tři měsíce se k volbám vydají Nizozemci a i v této zemi se očekává velké politické zemětřesení. K vítězství má nakročena Strana pro svobodu Geerta Wilderse, velkého symbolu odporu proti ilegální imigraci, nedávno odsouzeného za údajně nenávistné výroky na adresu muslimů. Na přelomu dubna a května se Francie rozloučí se svým prezidentem Francoisem Hollandem, socialistou, který bude odcházet coby nejméně oblíbený prezident státu v historii. Jeho nástupcem bude s největší pravděpodobností buď Francois Fillon (kandidát liberálně-konzervativní pravice), nebo Marine Le Pen (kandidátka národně-konzervativní Národní fronty). Změna tak přijde v obou případech.

Konečně čekají v roce 2017 volby do Poslanecké sněmovny také Českou republiku. V nich rozhodneme, zda chceme pokračování dosavadní vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL, či zda dáme přednost změně. Průzkumy ukazují drtivou převahu současné koalice. Ztrácet naději ale není potřeba. Průzkumy se většinou mýlí a tisícové vzorky jsou něco zcela jiného, než miliony zodpovědných občanů u volebních uren. Půjde o hodně. O to, zda chceme žít v zemi, kde se aktivním a schopným hážou klacky pod nohy a kde se svoboda občanům ukrajuje kousek po kousku a namísto řešení skutečných problémů se tu politici hádají o Peroutkovi a Tibetu.

Přál bych si, aby došlo ke změně i v České republice. Vládnou nám zaslepení neomarxisté, kteří si myslí, že člověk nemá být samostatný a svobodný, ale že má být státem vychován podle nějakých norem, aby odpovídal šíleným představám levicových intelektuálů, ať už životním stylem nebo myšlením a názory. Svět kolem nás se opět začíná podobat světu, který popsal George Orwell v románu „1984“.

Když ve Francii na konci 18. století zavlály vlajky revoluce a její podporovatelé po celé Evropě chtěli napodobit pokusy o realizaci ideálů sociálního rovnostářského státu, vzedmula se vlna reakce / kontrarevoluce / konzervatismu, jehož pilířem byl odpor k revoluci, k převýchově člověka a vytvoření nového světového řádu. Konzervativci věřili v přirozený vývoj lidské existence a byli přesvědčení o přirozenosti společenského uspořádání. Rovnost má být před zákonem, ale rovnosti výsledků nelze dosáhnout jinak, než diskriminací a útlakem těch schopnějších a dotováním neschopných.

Jak řekl Winston Churchill: „Kapitalismus je charakteristický nerovnoměrným rozdělením bohatství, socialismus je charakteristický rovnoměrným rozdělením bídy.“ V současnosti, kdy jsou tu opět snahy o převýchovu člověka a popření přirozeného světového řádu, je čas na novou kontrarevoluci. Na kontrarevoluci lidí, kteří jsou věrní tradicím, hodnotám naší civilizace, své rodině a svému národu. Směr, který udávají neomarxisté a současný politický establishment, není udržitelný a pokud by měl být doveden do konce, způsobil by konec světového řádu, jaký známe, konec přirozeného fungování společnosti a konec svobodného člověka. Takovou budoucnost si nepřeji a jsem odhodlaný dále „bojovat“ za vizi konzervativní, za vizi pro svodobné občany, suverénní a hrdé národní státy, za zachování přirozenosti lidské existence a za inspiraci zkušenostmi, namísto nebezpečného experimentování.

Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.