18. prosince poskytl Nečas rozhovor deníku Právo. Na pozadí jeho sebechvály jsem se v něm přitom jen tak mimochodem dozvěděli, že i za takové idyly probíhal boj kdo s koho. Policisté versus politici. Kdyby dříve nesklapla klec nad Nečasovou šéfkou sekretariátu a dnešní manželkou, tak by smích přešel orgány činné v trestním řízení. Ivo Ištvanovi by bylo zrušeno vrchní státní zastupitelství, Robert Šlachta by skončil v čele policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a Tomáš Martinec v čele Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality. Oba se prý „zaměřili na hon na politiky, z čehož mají jistě největší radost skuteční gangsteři a mafiáni.“  

Těžko říct, odkud Petr Nečas tyto informace má. Že by svědectví kmotrů z ODS? Jenže mnozí z nich uvízli v policejní síti, takže důvod k otvírání šampaňského neměli. Pokud „skuteční gangsteři a mafiáni“ něco slavili, byla to Klausova novoroční amnestie. Tu Nečas podepsal, byť mu bylo jasné, že je to „politický průšvih“, který poškodí ODS i jeho samotného. Přesto neřekl Hradu ani „ň“? Anebo řekl - a následně byl uvrtán do obchodu „podpis za podpis“ (čili amnestie za daňový balíček), o němž měl hovořit v policií odposlechnutém telefonátu?  

Ostatně obchody, nebo – jak Nečas světácky říká - „dealy“ mu a jeho vládě šly skvěle. Například ty s rebelujícími poslanci, kteří se jednoho rána probudili zmoudřelí, složili mandáty a začali se chystat dřít v orgánech firem s účastí státu. „K žádné korupci nedošlo. Žádný trestný čin se nestal. Cílem bylo svrhnout vládu,“ namítá Nečas. Považte, vyšetřovatelé byli tak necitliví, že, jak uvádí Nečas, „obvinění sepisovali v době povodní, kdy jsme řešili jiné věci, spali jsme tři hodiny denně“! Touto větou nám Nečas sděluje, že když jde o povodně, jež vláda řeší, musí jít spravedlnost stranou. Někteří politici zkrátka zamrzli v éře Ivana Langera, Renaty Vesecké a Pavla Kučery. Takoví nepochopí, že ke všemu svolná „justiční mafie“, o níž druhdy mluvila Marie Benešová, byla vystřídána žalobci a policisty, kterým vzrostlo sebevědomí a třeba si i někdy chtěli na někom spravit chuť.  

Politici by však měli podléhat „presumpci viny“. Škoda rány, která padne vedle. Nic to přitom nemění na faktu, že poslední slovo má vždy soud. Možná se nakonec odsuzovat nebude. V jiné kauze se stejně tak může dočkat osvobozujícího rozsudku středočeský exhejtman David Rath. Nikdo nemá nic jisté. Ať nám ale politici, kteří co chvíli připouštějí, že si zadali s tím nebo oním, netvrdí, že jsou vzory křišťálové čistoty a všechny levárny na ně byly nahrané. Kdyby to bylo tak prosté a za Nečasovy problémy mohli Václav Klaus, Mirek Topolánek, Robert Šlachta či Ivo Ištvan, nemusel by nás tento posel z idylických dob mást radikálně proměněnou vizáží a nezvykle hysterickým slovníkem.