Podobně vidí svět prezidentský kandidát Jan Fischer. Na svých webových stránkách píše: „Věřím ve slušnost. Slušnost není slabost ani luxus, a už vůbec ne nedostatek názoru. Važme si slušných lidí, protože to jsou silní lidé. Prosazujme slušnost v politice, protože jen díky ní je možné nalézt spravedlivá, a tedy trvalá řešení problémů. A mějme pevné názory, protože jen ten, kdo si je jistý sám sebou, umí respektovat druhé a jednat s nimi slušně.“ Tolik Jan Fischer.

Zrodil se nám zkrátka kult slušnosti – a já jsem z toho smutný. Dosud jsem měl totiž za to, že slušnost je samozřejmost, že ji netřeba dávat na odiv či z ní rovnou kuchtit politický program.

Jistě, slušnost dostává v dnešní České republice na frak. Nejde jen o vulgarity, pomluvy nebo facky v politice. Jde též o aroganci vůči sociálně slabým, seniorům, nemocným. Nůžky se rozevírají, příkopy mezi různými skupinami ve společnosti se hloubí rok od roku více a rychleji. Návrat dialogu, korektního jednání i odpovědné a soudržnost prosazující politiky je naprosto žádoucí.

Je ale k tomu nutné básnit o slušnosti? Nejsou pěkná slova o slušnosti pouze kamufláž? Vždyť člověka, který hlásá slušnost, bychom sotva podezřívali z podrazáctví. A není velebení slušnosti chabou náhražkou za přesný, propracovaný program? Zatímco jednotlivé programové body může vnímat jinak volič spíše levicový a jinak volič spíše pravicový, tak potřebu slušnosti podepíší bez mrknutí oka všichni. Mazané, viďte?

Všechny okázalé „slušňáky“ poměřujme dvojnásob přísným metrem. Aby to s nimi nedopadlo jako s bojovníky proti korupci. Nejhlučněji se v tomto směru předloni prezentovaly Bártovy Věci veřejné, které teď respondenti sociologických šetření mají za synonymum pro korupci.

Také dbejme o slušnost, jež nebude selektivní. Například jako jeden z nejslušnějších politiků léta působí předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Pro jadrné výrazy sice nechodí daleko, ale že by někdy něco „čmajznul“ si asi nemyslí nikdo. Je mírumilovný, galantní, ze staré dobré školy. Kdykoli se našla černá ovce v poslaneckém stádu, byl pro její izolování. Až do okamžiku, kdy Sněmovna obdržela policejní žádost o vydání Vlasty Parkanové z TOP 09 – která měla coby ministryně obrany ať už vědomě, nebo neúmyslně připravit státní kasu o zhruba šest set milionů – k trestnímu stíhání.

Najednou jdou ušlechtilé principy stranou. Parkanovou nedáme, je absurdní ji stíhat, zní většinový hlas z její domovské partaje. Důvěra v policii a justici, jež byla topkou skloňována v souvislosti s kauzami Davida Ratha a Otto Chaloupky, se rozplynula jako pára nad hrncem. Naopak slyšíme o policejní zvůli. Politická slušnost a zásadovost nám ukazují odvrácenou tvář – v módě jsou jen občas, záleží na situaci.

Když se vrátíme k Janu Fischerovi, i on by mohl být v rámci zápasu za slušnost důslednější. Narážím nyní na tým jeho spolupracovníků a podporovatelů, v němž nalezneme hned tři kontroverzní muže podílející se na jeho někdejším úřednickém vládnutí. 

První se jmenuje Jan Novák, byl šéfem Úřadu vlády České republiky a podepisoval faktury v rámci dnes již legendární aféry Promopro. Druhým je Juraj Chmiel, Fischerův ministr pro evropské záležitosti, který je vyšetřován kvůli veřejným zakázkám zadávaným v době, kdy byl velvyslancem v Austrálii. No a třetím „výtečníkem“ je Martin Barták, v době obchodů s Pandury a CASAmi náměstek ministryně Parkanové a ve Fischerově kabinetu ministr obrany. Přesto se Jan Fischer, aspoň podle Mladé fronty Dnes z 20. června, podivuje: „Já nevím, proč je ten Martin tak neoblíbený.“

Všem věrozvěstům slušnosti proto na líbezné a květnaté proslovy odpovídejme: určitě, slušnost musí být. A co pro to na své veřejné dráze, dámy a pánové, děláte konkrétně? 

Publikováno se souhlasem vydavatele.