Češi sice možná v soukromí nenechají na svém šéfovi a zaměstnavateli nit suchou, ve skutečnosti si ale zase nemají zase tolik nač stěžovat. Alespoň tedy podle nové statistiky Eurostatu. Ta uvádí podíl zaměstnanců, které jejich zaměstnavatel v uplynulých dvou měsících vícekrát „vyrušil“ ve volném čase, tedy v době mimo pracovní dobu. Loni bylo v celé EU takových zaměstnanců 17,4 procenta. V Česku však pouze 7,7 procenta. Dá se tedy říci, že tuzemští šéfové ctí volný čas svých podřízených v kontextu situace v EU v nadprůměrné míře.

Méně už své podřízené během mimopracovní doby „vyrušují“ v EU už jen litevští a rumunští šéfové. V Litvě, resp. v Rumunsku loni čtyři, resp. pět procent zaměstnanců uvedlo, že je zaměstnavatel v posledních dvou měsících několikrát kontaktoval mimo pracovní dobu. 

Nejneodbytnější jsou naopak zaměstnavatelé ve Finsku, ve Švédsku a v Nizozemsku, kde daný podíl vícekrát vyrušených zaměstnanců odpovídal loni po řadě 35,3 procenta, 32,3 procenta a 29,8 procenta.     

Ohleduplnost českých zaměstnavatelů potvrzuje i další podobná statistika. Ta uvádí podíl zaměstnanců, kteří nejen, že byli v uplynulých dvou měsících svým nadřízeným kontaktováni, ale ještě navíc dostali v rámci tohoto kontaktování pracovní úkol, na jehož splnění museli začít pracovat ještě před začátkem dalšího pracovního dne. V Česku bylo loni takových zaměstnanců jen 5,2 procenta, v EU jako celku ovšem hned 10,5 procenta. Lépe než čeští zaměstnavatelé si v této statistice stojí opět už jen ti litevští a rumunští, neboť v případě těchto zemí činil loni daný podíl shodně 3,1 procenta. Nejneodbytnější jsou v tomto ohledu opět finští šéfové (podíl loni činil 22,3 procenta) a šéfové švédští a britští (podíl loni shodně činil 15,9 procenta).

Obecně šéfové v EU „vyrušují“ mimo pracovní dobu častěji mužské podřízené než ty ženské (20 procent vs. 14 procent). Mimo pracovní dobu také častěji své mužské než ženské podřízené přímo úkolují. Úkolování mimo pracovní dobu uvádí dvanáct procent mužských zaměstnanců, zatímco jen osm procent zaměstnankyň. 

Samozřejmě, podobné statistiky je třeba brát s rezervou. Mohou být zatíženy určitou subjektivitou, či dokonce autocenzurou, plynoucích z kulturně-historicky daných norem a vzorců chování. To, co zaměstnanec ve Skandinávii už považuje za vyrušení, třeba zaměstnanec v zemích typu ČR, Rumunska nebo Litvy ve statistice ani nevykáže. 

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
ekonom