Míra zisku tuzemské podnikové sféry dosáhla úrovně 47,3 procenta. V prvním čtvrtletí to přitom bylo rovných 47 procent. Je to poprvé minimálně od roku 1999 kdy se dvě čtvrtletí po sobě pohybuje míra zisku pod úrovní 48 procent. Srovnatelně nízkou úroveň jako letos vykázala míra zisku naposledy v prvním čtvrtletí roku 1999, kdy činila 47,15 procenta. Od té doby byla vždy vyšší, dokonce i v době, kdy se česká ekonomika potýkala s důsledky světové finanční krize.

Ziskovost výrobního procesu v České republice tedy v tomto století nebyla dosud nikdy tak nízká jako letos. Klíčovým důvodem je růst mzdových nákladů. Růst mezd v letošním roce převýší osmiprocentní nominální úroveň a je už ze střednědobého hlediska neudržitelný. Dnes publikované čtvrtletní účty jsou toho dalším dokladem.

Je sice pravda, že míra zisku v ČR zůstává znatelně nad průměrem Evropské unie, který v letošním prvním kvartále činil zhruba čtyřicet procent. Je však třeba přihlédnout k tomu, že tuzemské podniky také dlouhodobě v porovnání s průměrem EU vykazují znatelně vyšší míru investic. Míra investic činila letos ve druhém čtvrtletí 28,2 procenta. V EU dosahovala v prvním kvartále 2018 v průměru úrovně 22,5 procenta.

Důvodem těchto výsledků je struktura české ekonomiky. Její silná orientace na průmyslovou výrobu, prakticky nejvyšší v EU, nutí firmy více investovat do modernizace výrobních linek a produkčních procesů a kapacit. Firmy a podniky těch ekonomik, které jsou založeny více na službách, mohou rozdělovat větší část svého zisku na mzdy zaměstnanců, neboť nemusí tolik investovat „do železa“, tedy právě do modernizace výroby. Vyšší než průměrná míra zisku je tedy v ČR v kontextu EU do značné míry objektivní nutností, aby se tu firmám při dané struktuře ekonomiky výroba vůbec mohla vyplatit. Současný tlak odborů a části politické reprezentace na další růst platů a mezd, ale také třeba minimální mzdy, je ve světle dnešních dat ČSÚ k sektorovým účtům „hrou s ohněm“.