V takovém případě by byl vážně zasažen běžný americký spotřebitel. Zdražilo by mu zboží jako oděvy či hračky, nebo produkty firem jako Apple, Nike či Walmart, které vyrábějí právě Číně. Cato Institute spočítal, že clo na veškeré čínské zboží odpovídá pomyslné dani ve výši 400 dolarů, kterou by ve formě dražších nákupů platil každý jeden Američan. 

Trump si klade ambiciózní podmínky, přičemž za ně Číně nechce moc nabídnout. V nejlepším případě podmíněný návrat celních sazeb někam na úroveň začátku loňského roku.

Na druhou stranu, Číňané dosud nepopřeli to, co o nich tvrdí americká strana. Tedy že nejdříve dali ruku na to, že dohodě přizpůsobí svoji legislativu, avšak následně „ucukli“ a odmítli změny ve své legislativě provést. To signalizuje, že v takto zásadní věci nedrží slovo, podivně kličkují a až proradně lavírují. To dokonce může být zárodkem pro vznik širší mezinárodní protičínské fronty, jejíž součástí by se mohla stát třeba i Evropská unie poté, co by shledala a utvrdila se v tom, že říše středu vskutku není kredibilním partnerem.

Ani snaha Pekingu o dosažení dohody však není nezměrná. Je slabší, než by byla v případě Německa nebo České republiky. Země jako Německo nebo Česko opírají výkon své ekonomiky v citelně vyšší míře o zahraniční obchod než právě Čína a USA. Vzniká tak situace, kdy se menší otevřené ekonomiky typu Německa a Česka stávají rukojmím v konfliktu dvou obrů, který nevyvolaly, ani jej nepřiživují, ale který je svým způsobem ohrožuje více.

Česká ekonomika je na plynulém světovém obchodě bez bariér závislejší než Čína nebo USA. Zpomalení Číny o procento může českou ekonomiku zpomalit – zejména skrze „převodovou páku“ jménem Německo – až o třetinu procenta. Přitom plnohodnotná obchodní válka může vzít Číně až půldruhý procentní bod ekonomického růstu. Pokračující obchodní válka zkrátka znamená, že české ministerstvo financí zřejmě letos v dubnu nesnižovalo svůj odhad letošního růstu ČR naposledy.