Marek Kyncl: Rusko si připomíná 65 let od smrti Josifa Stalina

V pondělí uplynulo 65 od smrti Stalina. Mluví se o tom, že v Rusku jsou postupně otevírány archivy. Lze v nich o Stalinovi něco zajímavého objevit?

Téma Stalina je v Rusku velmi živé. Podle různých průzkumů veřejného mínění jej považuje za nejvýznamnější ruskou osobnost všech dob okolo 50 procent Rusů. Nehledě na to, že od smrti Stalina uplynulo již 65 let, kolem historického odkazu této osobnosti chodí oficiální místa po špičkách. Příčina je prostá. Stalina nenávidí jak potomci komunistických internacionalistů, tak i liberálové. V ruských elitách je proto jen málo těch, kteří jsou ochotni se na Stalina a jeho epochu dívat pozitivně. Hlad po informacích ze strany veřejnosti je obrovský a málokoho již dnes uspokojuje rétorika Nikity Chruščeva ze 20. sjezdu KSSS o kultu osobnosti a nesčíslných zločinech. Svědectví, která vydávají archivy o stalinské epoše, totiž boří mnohé mýty, na jejichž zachování měli zájem především sami komunisté.

Chruščevská rétorika vytvořila mýtus Stalina jako univerzálního zločince, který se nezabýval ničím jiným než represemi počestných sovětských občanů, zejména komunistů. Počty stalinských obětí byly nafukovány do absurdních čísel desítek milionů. Za oběť stalinismu se považoval každý, kdo v letech 1918–1953 z jakýchkoliv důvodů umřel. Realita je odlišná. Od roku 1917 do roku 1922 probíhala v Rusku občanská válka, která si vyžádala ohromné množství životů. Jednalo se o přímé popravy, většinou bez soudů, následky ekonomického rozvratu, hladomoru atp. Co se týče poprav, připomeňme si dvě události – potlačení povstání námořníků v Kronštatu a potlačení zemědělského povstání v Tambovské gubernii. Kronštat byl utopen v krvi pomocí kulek, v Tambovské gubernii nasadila Rudá armáda proti vlastním obyvatelům plyn. Politicky odpovědný za tato a další zvěrstva byl Lev Trockij a jeho mocenská klika, vojenskou odpovědnost nesl Michail Tuchačevskij. Na vesnici byl v důsledku válečného komunismu a občanské války hladomor, města nežila o moc lépe. Revolucionáři v čele s Leninem a Trockým vyhlazovali nejen inteligenci, ale bořili kostely, zabíjeli církevní hodnostáře a mnichy. Stalin v té době zastával v podstatě okrajovou funkci generálního sekretáře, staral se o běžný chod strany. Po smrti Lenina probíhal mocenský boj mezi Trockým a dvojicí Kameněv – Zinověv, ke které se přidal Stalin. O samostatné vládě Stalina je možné mluvit, až počínaje rokem 1926. I tehdy ovšem v SSSR existovala silná trockistická opozice, která moc Stalina eliminovala. Trockij byl vyhoštěn ze SSSR až v roce 1929. Leninisté a trockisté byli revoluční intelektuálové, vychovaní kavárnami a večírky v Petrohradu, Ženevě, Paříži a Vídni. Lenin, Trockij, Radek, Zinovjev a další revolucionáři chápali Rusko jako pouhý nástroj pro uskutečnění svých ambicí celosvětové revoluce. Rusko se v důsledku občanské války nejprve téměř zhroutilo a ztratilo ekonomicky nejvýznamnější části svého území. Poté komunističtí internacionalisté organizovali tzv. novou ekonomickou politiku, v jejímž důsledku se Sovětský svaz začal dostávat do pozice agrární země a „benzínové pumpy“. Veškeré vyspělé technologie byly dováženy ze Západu za zlato, na těžbu nerostných surovin a lukrativní průmyslová odvětví dostávaly koncese zahraniční společnosti. Obranyschopnost Ruska byla nulová. Tato situace není bez analogie s 90. léety, kdy vládl Boris Jelcin a jeho intelektuálové. I tehdy Rusko téměř zaniklo. Analogii se rovněž nelze ubránit při pohledu na dnešní zmrtvýchvstání Ruska pod vládou Putina a tím, co následovalo poté, co se moci chopil Stalin. Stalin byl člověk, kterého bychom dnes mohli charakterizovat jako konzervativního nacionalistu. První, co Stalin udělal, bylo zrušení NEP. V roce 1929, kdy byla přijata koncepce pětiletého plánování. Za pouhých pět let byly v SSSR vybudoványtěžký průmysl, automobilový průmysl, metalurgie a chemický průmysl.

Byla provedena kolektivizace zemědělství, což mělo za následek stabilizaci zemědělského zásobování. Připomeňme si, že analogický proces proběhl, byť jinými metodami, i USA, o čemž si můžeme přečíst v románu Johna Steinbecka „Hrozny hněvu“. V důsledku industrializace byly položeny základy budoucího rozvoje a již od roku 1934 začala raketově růst životní úroveň. V té době byl rovněž uvolněn vztah státu k pravoslavné církvi a v roce 1936 z rukou Stalina vyšel návrh nové sovětské ústavy, který zaručoval všeobecné volební právo, jež do té doby neexistovalo a vycházelo z koncepce revoluční diktatury proletariátu (tři hlasy dělníci, jeden hlas rolníci, ostatní hlasovací právo neměli). Příčinou nadcházejícího teroru bylo, že se stranické elity natolik zalekly všeobecného volebního práva, že organizovaly rozsáhlé čistky, které se v té době nazývaly „ježovskými“ podle národního komisaře Nikolaje Ježova, který je vedl. Vztah Stalina k těmto čistkám není dodnes vyjasněn. Jisté je, že jim nebránil a snažil se je využít k upevnění své moci. Čistky však byly masovou akcí „zdola“. Nepřátele národa udával každý, kdo na to měl žaludek. Revoluční gardy bolševiků první generace chtěly s jejich pomocí zachovat svoji moc. Stalinovi se však podařilo běsnící bestii obrátit ve svůj prospěch. Výsledkem byl proces s maršálem Tuchačevským, kterým Stalin zdecimoval své nepřátele a v závěrečné etapě rozstřílel právě ty katy, kteří byli za ježovský teror odpovědni. Jedním z nejhorlivějších byl i jakýsi Chruščov, jež byl však natolik zdatným rektálním alpinistou, že se na něj v rámci odvetné vlny zapomnělo, což později přineslo neblahé důsledky. Čistky 30. let byly tedy tečkou za říjnovou revolucí a občanskou válkou. Počet odsouzených je okolo 750 000 popravených a 3–4 miliony uvězněných, přičemž v těchto číslech jsou obsaženy odsouzení od roku 1921 do roku 1953. (Je třeba podotknout, že obětí v období revolučního teroru 1921–1924 bylo mnohem více, popravy však probíhaly bez soudu a statistiky se nevedly). Politickým výsledkem byla eliminace trockistů a kádrová obměna v politickém a ekonomickém vedení. Na vedoucí posty se dostali lidé nesvázaní s první porevoluční bolševickou generací (takzvaní stalinští vydviženci), nemálo bylo i předrevolučních odborníků. Symbolické je, že do sovětských rodin se vrátila jolka (novoroční stromeček), děda Mráz a Sněhurka, tradiční symboly ruských novoročních oslav, které byly bolševiky potlačeny. Alexandr Solženicyn byl v té době ještě přesvědčeným komsomolcem. Mezi Stalinovy největší obdivovatele té doby patřili spisovatelé Michail Bulgakov, Roman Rolland, Lion Feuchtwanger a Herbert Wells. Stalinské období se vyznačovalo ukončením trockistického revolučního fanatismu, úspěšným vyvedením SSSR z mezinárodní izolace. SSSR se stal jedním ze zakladatelů Ligy národů. V reakci na nástup nacismu v Německu SSSR prosazoval tzv. koncepci národní bezpečnosti, která byla poválečnou obdobou Antanty (trojdohody). Bohužel tato koncepce se nepodařila uskutečnit v důsledku odporu Československa a Polska, které odmítly umožnit v případě potřeby nasazení proti Německu průchod sovětské armády přes vlastní území. Nepřímým důsledkem této pozice byla Mnichovská dohoda, kde nás naši angličtí a francouzští přátelé společně s Německem a Itálií rozparcelovali mezi Německo, Polsko a Maďarsko.

Stalin byl společně s F. D. Rooseveltem spolutvůrcem světového uspořádání OSN, které přetrvalo až do dnešní doby. Stalin bývá nezřídka přirovnáván k Hitlerovi. Toto srovnání je však stejně nemístné jako například srovnání Václava Havla a Nicolae Ceauseska. Hitler proměnil Německo, jež bylo do té doby vzorem humánní i kulturní vyspělosti, v démona a zemi masových vrahů. Stalin naopak proměnil SSSR, zmítaný nejkrvavější revolucí v dějinách lidstva, jež jej utopila v krvi nevinných obětí, v rozvinuté soustátí, které se ocitlo v čele světové politiky a k němuž přední světoví myslitelé vzhlíželi s obdivem. Stalina je třeba srovnávat s Rooseveltem, Churchillem a možná i Petrem Velikým.

Jak je vnímána úloha Stalina v historii Sovětského svazu?

Ruská společnost je v tomto ohledu rozpolcena, zejména někteří mladí lidé mají tendenci se na svou vlastní historii dívat prizmatem západní ideologie. Intelektuální kavárenské elity, liberální i komunistické, totiž Stalinovi nikdy neodpustí, že zvrátil plány porobení Ruska, které bylo na dosah po revoluci a občanské válce, a naopak založil supervelmoc, která téměř 50 let spoluurčovala světovou politiku. Krokodýlí slzy nad mrtvými jsou pouhé pokrytectví, na které reflektují lidé, jež buď neznají historii, nebo z toho mají prospěch. Proto je i v Rusku omílána mantra zločinů stalinismu.

Oficiální místa našlapují kolem tohoto tématu opatrně, protože jsou si vědoma výbušného potenciálu. Sám Vladimir Putin si zachovává neutrální pozici. Občas klade věnce k památníkům obětí stalinismu, jindy vyzdvihuje úspěchy stalinské epochy. K otázkám teroru a masových čistek se vyjadřuje bez výjimky negativně. Vztah ruské veřejnosti ke Stalinovi se však pomalu obrací a stalinská epocha je stále častěji vyzdvihována jako kontrast k nepořádku a korupci, která v současném Rusku panuje. Stejně tak je Stalin chápán jako vůdce národa ve vítězné válce, což má pro mnohé lidi symbolický význam, umocněný současným zhoršením mezinárodní situace ve vztahu k Rusku. Lidé znající historii i současnost své země jsou si vědomi, že Rusko se bez pevné ruky neobejde, proto se dívají z této perspektivy smířlivě i na stalinskou epochu. Diskusze na toto téma mohou být velmi emocionální. Například 30. ledna diskutovali na téma stalinismu dva publicisté – Maxim Ševčenko a Nikolaj Svanidze, diskuse se natolik vyostřila, že se diskutující nakonec poprali v přímém přenosu zde.

Jak o politice Stalina mluví současná ruská propaganda?

Nehledě na veškeré legendy ohledně omezování svobody slova je ruská společnost ve vztahu k vlastní historii velmi otevřená, emocionální i kritická. V Rusku je vydáváno ohromné množství knih a vytvářena televizní i filmová produkce, které dávají dostatečný prostor i zastáncům i oponentům. Velmi zajímavé jsou například knihy dcery Stalina Světlany Alilujevy (Dvacet dopisů příteli) či řady historiků, např. Jurie Žukova – Jiný Stalin, které nabízejí fundovaný materiál ke studiu této výrazné osobnosti. Občas dojde ze strany státu k zásahu. Tím posledním byl zákaz promítání britského filmu „Smrt Stalina“ na základě rozhodnutí ministerstva kultury. Diskuse ohledně tohoto rozhodnutí je nesmírně zajímavá. Sám jsem se na film podíval na internetu a podle mého názoru je opravdu za hranou. Nejde o to, že by Stalin nemohl být předmětem humoru, někdy i satirického. Nicméně v tomto filmu je například scéna, kdy přítomní stojí nad mrtvým Stalinem a směšný má být zápach a znečištění mrtvého. To mi připadá nemístné a trapné, ať by se jednalo o kohokoliv. Podobná byla situace v roce 2014, kdy byl stažen snímek „Dítě č. 44“. Zde byly vulgárním způsobem napadány hodnoty, které jsou pro ruské lidi nedotknutelné (například sovětští vojáci u vlajky nad Reichstagem v roce 1945, kteří byli ukázáni jako opilí pobudové atp.).

Mluvíme-li o vládní „propagandě“, za zmínku stojí projekty financované ministerstvem kultury. Sám ministr kultury Vladimír Medinskyj je mladý, energický člověk, který se netají svými konzervativními a vlasteneckými (chcete-li nacionálními) názory. Ministerstvo kultury ukázalo pod jeho vedením nelibost ke kulturním projektům, které jsou v rozporu s názorovým proudem, jenž ministr zastává. Příkladem může být obvinění režiséra Sergeje Serebjakova z rozkrádaček státních prostředků poskytnutých jako dotace na jeho projekt nazvaný „Gogol Center“. S Gogolem nemá toto divadlo kromě jména nic společného. Jedná se o alternativní divadelní scénu, kde byly nezřídka na jevišti předváděny orgie včetně homosexuálních a jiné lahůdky. Podpoře se naopak těší projekty, které ukazují ruskou historii buď v pozitivním, nebo alespoň v objektivním světle.