Marek Řezanka: Média proti míru?

12.11.2015 14:50 | Zprávy

Myslíme-li to s hájením míru vážně, je v první řadě zapotřebí zajistit pokud možno objektivní zpravodajství, jež přináší fakta, a nikoli propagandu. Bohužel řada mainstreamových médií (a nejenom v České republice) v tomto ohledu opakovaně selhává. Mainstream se tak stává pro značnou část veřejnosti nedůvěryhodným, což má za následek příklon těchto občanů k jakýmkoli alternativním médiím bez ohledu na pravdivost a důvěryhodnost jejich informací.

Marek Řezanka: Média proti míru?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Denní tisk, ilustrační foto

Abychom lépe porozuměli nevratným škodám, jichž se mainstreamová média opakovaně dopouštějí, vytyčme si tři základní oblasti, na nichž si mediální lapsy zdokumentujeme.

Pro mě osobně jsou to zejména občanská válka na Ukrajině, drastický přístup „Trojky“ a potažmo celé Evropské unie k Řecku a evropský sociální konflikt jako takový.

Prezentaci ukrajinské krize v médiích se budu podrobněji věnovat později v tomto textu.

Když si Unie pod sebou řeže větev…

Začnu Řeckem. Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond přišly s kapitulačními podmínkami. Řecká společnost má splácet dluhy svých politických představitelů, vlivných finančních skupin a nadnárodních korporací v čele se zbrojařskou lobby. Média ochotně přispěchala s obrázkem „líných a nezodpovědných Řeků“, kteří nechtějí „platit své dluhy“. Skoro odnikud jsme se nedozvídali, proč že je nutné zprivatizovat klíčové řecké podniky, jak řeckým občanům pomůže, že z jejich ostrovů budou dlouhodobě těžit jiní – a jak jim pomůže likvidace vzdělávacího, zdravotního a sociálního systému. Z jasného řeckého NE učinil politický diktát vynucené ANO. Stali jsme se tak svědky okupace, která nevyžaduje jediný tank – zato banky se činí. Neřešíme řecké ztracené generace, generace mladých nezaměstnaných lidí, kteří ve své zemi nenajdou uplatnění. Dají se na pochod? Kdo přijme emigranty ponížení a sociální poroby?

Evropská unie si pod sebou dlouhodobě řeže větev. Řeže si ji svým asociálním přístupem. Aplikací různých fiskálních paktů a dalších tvrdě asociálních receptů.

Z našich médií ovšem nezazní hlasy, jež by kritizovaly stávající systém. Hledáni jsou viníci zástupní. Skoro se nezamýšlíme nad tím, jak světu pomáhá zaměstnanost ve zbrojním průmyslu, když vlastně produkujeme masové poukázky na smrt. Ne masakry mužů, že i dětí různě po světě. Posilování zbrojení nutně vede k posílení poptávky po krvi a válčení. Nezbrojíme, aby nastal mír. Které z médií se však pustí do zbrojařských koncernů? Kolik médií je ve světě těmito koncerny placeno? Kolik lidí si vydělává tím, že nabízí druhým lidem předražené uměle komodity (například byty) či zcela závadné zboží, které ohrožuje jejich zdraví? 

Nezamýšlíme se nad smyslem práce. Nad vývojem technického pokroku a jeho vlivem na zaměstnanost ve stávajícím systému. Hrozí nám vlna nezaměstnatelných a „nepotřebných“. Nepotřebných pro tento systém. Systém, který nedokáže být kompatibilní s demokracií, s humanismem, s mírem. Systém, který prohlubuje sociální nerovnost ad absurdum. Toto je hrozba, jíž bychom se měli bát. To proto, že není k životu.

Kdy média v agresi lásku vidí?

Všimněme si, jak nám média servírují jednostranný výklad dějin. Nedozvíme se, jak USA podporovaly Husajna, Kaddáfího či Asada v dobách, kdy tito vůdci představovali skutečné nebezpečí pro své i okolní země. Spojenými státy byli napadeni v době, kdy byli neškodní. Média se neznepokojila, když se USA vrhly pod hlavičkou zfalšovaných a z prstů vycucaných důkazů na Irák, z něhož učinily rozvrácenou zemi, z níž prchají i policisté. Zato se znepokojí, když se v Sýrii snaží vojensky angažovat Rusko. Nechme nyní stranou rizika potenciálních ruských operací v Sýrii – ale ptejme se, proč média v podobném duchu nebila na poplach v Iráku či Libyi.

Selhání ukrajinské

Přímo katastrofální práci odváděla a odvádějí mainstreamová média v případě konfliktu na Ukrajině. Nereflektovala události, které předcházely anexi Krymu, neznepokojilo je posilování Pravého sektoru, zůstala více méně chladná k humanitární katastrofě na východě Ukrajiny a přístupovou dohodu mezi Ukrajinou s Jaceňukem, Jarošem a praporem Azov a EU vítala. 

Velmi špatnou práci odvedla média v případě sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou, kdy byla vina okamžitě hozena na protikyjevské separatisty a potažmo na Putina, aniž padaly zásadní otázky, jak vůbec mohlo k celé události dojít, v čí prospěch taková akce mohla vyznít, komu mohla posloužit – a, pokud existují hodnověrné satelitní snímky, jak to, že nebyly dodnes publikovány? Není tu náhodou snaha něco utajit? Něco, co zkrátka nesmí být odhaleno? Takové podezření se zde nabízí. Z práce vyšetřovatelů zůstává pouze trpká pachuť.

Hlavně, že jsme si vytvořili báje o ruské invazi, Putina přirovnali k Hitlerovi a popřeli fašizaci vrcholné ukrajinské politické scény. Těmito kroky se zdiskreditovala nejenom řada médií, ale také významná část „naší“ politické, akademické i umělecké scény. Nikomu z nich není možné věřit humanismus, starost o potřebné, sociální solidaritu a vůli po zajištění míru. Občané potom na prohlášení zástupců těchto „front“ reagují jejich prostou negací. Není to zdravý stav – ale je to stav, za nějž zodpovídají výše uvedené „elity“. „Elity“, které si uzurpují právo moralizovat, soudit, omlouvat své zjevné dvojí metry a selektivní přístupy k lidským právům a které publikují různé „seznamy zrádců“ a „proruských agentů“.

Nikoho ani na chvíli nezarazí, jak jako mávnutím kouzelného proutku ukrajinská občanská válka vydávaná za ruskou invazi zmizela z titulních stránek novin a z televizních obrazovek? Zřejmě není žádoucí vidět zemi, kde se stále bojuje, ačkoli Rusko soustředí své vojenské operace někde úplně jinde – a s cílem nikoli okupačním, ale pod hlavičkou boje proti terorismu. Možná nám neuniklo mainstreamové mediální zděšení, že by Rusko mohlo takzvaný Islámský stát porazit – a zcela tím zesměšnit deklarované snahy USA, které proti terorismu „bojují“ již řadu let – a oběti narůstají geometrickou řadou, aniž by terorismus slábl. Naopak, hydra má stále více hlav – a stále nebezpečnějších.

Uvědomme si, že jsme dlouhodobě manipulováni ve smyslu, že Rusko je na Ukrajině agresorem. Že spáchalo invazi. Tvrzení, které se médii stále bezostyšně šíří, i když není podloženo jediným hodnověrným důkazem.

Otočená realita           

V dubnu 2014 upozornila Tereza Spencerová v Literárních novinách na skutečnost, že fotky ruských vojáků na Ukrajině byly zmanipulované: „Zatímco před třemi dny snímky údajných ruských vojáků na Ukrajině otiskl na titulní straně, nyní na straně 9 zveřejnil text, v němž autoři článku původního přiznávají: „Sbírka fotografií, které podle Ukrajiny ukazují přítomnost ruských jednotek na východě země a kterou Spojené státy citovaly jako důkaz ruského zasahování, se stala předmětem šetření.“
Trapný evergreen však tímto neskončil. Americký senátor Jim Inhofe by sice fotografie, které dodali ukrajinští poslanci v prosinci 2014 – a které byly zfalšované – rád použil jako důkaz i tak – něco takového mu snad přece jenom neprojde. Inhofe se stylizuje do role Marca Porcia Cata, který začínal svou řeč obvyklým prohlášením: „Ostatně si myslím, že Kartágo by mělo být zničeno“. Inhofe chce vyzbrojit ukrajinskou armádu již k vůli „nevyvratitelné účasti a přítomnosti ruských vojáků bojujících na východě Ukrajiny“. Není holt nad obranu našich „západních hodnot“, na něž apeluje i čokoládový král Porošenko, a mezi něž se bohužel řadí mimo jiné i nejodpornější metody mučení, odposlechy a vědomé používání podvržených „důkazů“. Je třeba si přiznat, že padnout za tyto hodnoty musí každému z nás připadat jako vrchol občanské povinnosti a zároveň blaha. A pak se smějte teroristům, jimž imámové slibují ráj s mnoha krásnými ženami.

Díváme-li se pravidelně na zpravodajství České televize, mohli bychom nabýt dojmu, že jde o sestru velmi prestižního „Radia Jerevan“. Naskytne se nám například obrázek muže v kulichu, jenž má nejspíš demonstrovat proradnost Rusů, kteří bojují, i když se mají stahovat. Vidíme a slyšíme povstalce u Debalceva, nebo vojáka ukrajinské armády tamtéž?

Podle České televize je to vlastně jedno: „Jak došlo k chybnému označení vojáka ve vysílání ČT24? Děkujeme za upozornění na chybné označení vojáka ve dvou různých reportážích vysílaných na ČT24 17. 2., ke kterému došlo vlivem technického problému při živém odbavování titulků. Nejedná se tedy o chybu redakční ani o záměr. Inkriminovaná záměna se sice může zdát politováníhodnou, ale jsme přesvědčeni, že na celkovém vyznění reportáže nic nezměnila. Vzhledem k tomu, že jde o bezejmenného vojáka ve válečné zóně, není ani v našich možnostech se dotyčnému omluvit. Pro dokreslení uvádíme, že jsme během daného dne odvysílali celkem 49 materiálů a 13 rozhovorů k dění na Ukrajině. Šlo o mnoho desítek minut živého vysílání.

Dne 19. února se na hlavním webu bezpečnostní služby Ukrajiny objevila následující zpráva: „Bezpečnostní služba Ukrajiny zaznamenala, že generál ruských ozbrojených sil provádí šikanu ukrajinských vojáků coby válečný zločin a porušení všech norem mezinárodního práva! Ruská generalita už otevřeně a drze přikazuje bojovníkům a zesměšňuje naší armádu, cynicky ignoruje a porušuje dohodu o příměří, pomáhá pokračovat v boji a zajímat ukrajinské vojáky. Ruská strana nemá odůvodnitelné vysvětlení, nedává ho a nikdy dávat nebude – vždyť přece Rusko na Ukrajině nebojuje… “

Řada lidí hned na sociálních sítích sdílela „zaručený“ důkaz o „ruské agresi“. Co na tom, že to bylo opět maličko jinak? „Zklidnit kritickou situaci v Doněcku má rusko-ukrajinská vojenská komise, která se na letiště vydala. Podle ukrajinské agentury Unian do prostoru doněckého letiště míří rusko-ukrajinská komise, která má podle zářijových dohod o příměří na klid zbraní dohlížet. Komisi za ukrajinskou stranu vede generál Volodymyr Askarov, jeho ruským partnerem je generál Alexandr Lencov.

Otřesný čin nelidskosti“, hlásala západní média, když světem letěla fotka, jak „proruský rebel krade v troskách sestřeleného letadla medvídka“. Kdo by se pídil po tom, že existuje video, kde je dojatý muž medvídka položí se slzami v očích zpět – a pokřižuje se? My žádný obraz dojatého nepřítele nechceme. My chceme nepřítele krvelačného a nelidského. Zrůdného. Pokud budeme pokračovat v trendu, kdy nás pravda zajímat nebude – a kdy uděláme cokoli, abychom si svého nepřítele stvořili, podaří se nám to. Bezcitná stvůra bude na světě – a budeme jí my sami.

Ideologická prostituce

„Jediná pravá pravda“ bude protlačována médii, i kdyby na ní nebylo pravdy ani zbla. Několik autorů přišlo s dokumentem, jenž má údajně „odstranit z české debaty o Ukrajině nejčastější „mýty a nepravdy“ a soustředit ji na reálné věci“. Skupina takzvaných ukrajinistů, novinářů a historiků vytvořila materiál odmítající ruskou propagandu týkající se ukrajinské krize.

Což o to, ruská propaganda existuje. Stejně jako existuje propaganda západní. Ruskou propagandou je například údajná vražda novinářky M. Velenko. Podobné zprávy zbytečně relativizují skutečné otřesné zločiny, jakým je například vražda spisovatele a publicisty O. Buziny. Stejně tak bychom neměli přejít vraždu O. Moroz.

Údajné lži a mýty ruské propagandy ve vztahu k ukrajinské krizi se snaží vyvrátit politolog Jakub Janda z think-tanku Evropské hodnoty (jenž je nyní spíše pranýřován za své porno, než za svou mediální prostituci) v obsáhlém článku v příloze Lidových novin (Česká pozice). „Srážky na Euromajdanu vyvrcholily v polovině února 2014, kdy se policie a bezpečnostní složky pokusily Majdan definitivně vyklidit. Následkem byly krvavé pouliční střety mezi 18. a 20. únorem, jež si vyžádaly téměř 90 životů, v drtivé většině na straně protestujících. Jen 20. února bylo přitom 50 demonstrantů postříleno policejními odstřelovači na Instytutské ulici. Během těchto tří dnů zemřelo také 17 členů pořádkových jednotek…“ 

Je veliká škoda, že pan Janda nestuduje. Že se neseznamuje s poznatky a studiemi, které jsou volně dostupné. Například by mohl sáhnout po argumentech profesora Sapira: „Současná vláda v Kyjevě trvá na tom, že majdanský masakr, při kterém údajně zemřelo přibližně sto lidí, vyprovokovaly síly bývalého prezidenta Viktora Janukovyče. Taková verze příběhu však vzbuzuje pochybnosti, stejně jako tvrzení odpůrců Janukovyče, jakým způsobem se prezident vzdal své funkce. O možné provokaci jsem psal ve svém textu publikovaném začátkem března. Okolnosti odchodu Janukovyče ze země však doposud nebyly vyjasněny. Je to přitom velmi důležitá otázka", upozorňuje jeden z manažerů vzdělávacího ústavu École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži se zaměřením na sociální vědy, který je považován za předního světového teoretika ekonomie, specializujícího se zejména na Rusko, kde rovněž přednáší na Moskevské ekonomické škole. Jacques Sapir dále cituje ze studie profesora Ivana Katchanovského: „Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovskim na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většině z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky."

Za vysloveně hanebnou potom považuji snahu pana Jandy zpochybnit masakr v Oděse: „Podle zpráv a videa z místa byl útok zorganizován a započat proruskou stranou. Policii se situace naprosto vymkla z rukou. Při střelbě na účastníky demonstrace zemřelo několik proukrajinských demonstrantů. Provokace a rvačky přerostly v pronásledování proruských aktivistů, kteří se dali na útěk ke svému štábu v Domě odborových svazů na Kulikově poli. Tam za dosud neobjasněných okolností vypukl požár, při kterém zemřelo 31 proruských účastníků akce. Dalších 12 lidí zemřelo během střetů, 25 lidí bylo těžce zraněno a 150 lehce. Jeden z velitelů oděské policie Dmytro Fučedži uprchl do Podněstří (část Moldávie ovládaná ruskými vojáky, pozn. PL) a dosud se skrývá před ukrajinskými orgány.

Existuje přitom dostatek fotografického a jiného dokumentačního materiálu, který dokazuje, že civilisté byli zuřícími fašisty nahnáni do budovy a úmyslně uškvařeni.
Kdyby pan Janda četl Wolfganga Bittnera (pro různé putny, štětiny a jandy je to samozřejmě představitel páté Putinovy kolony), člena Mezinárodního PEN klubu, vystudovaného právníka a několikrát vyznamenaného spisovatele, nemohl by psát, co píše. Doporučuji mu tímto knihu: Dobytí Evropy Amerikou(Jaro, Praha 2014, ISBN – 978-80-904423-4-4, 115 s.). Janda by se tak dozvěděl, že řada médií neškodí pouze dezinformacemi, ale zvláště tím, co zamlčuje. „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27).

Jakub Janda nám ze samé lásky k faktům zapomněl sdělit, že na Ukrajině se angažuje řada vojáků z různých zemí. A že již dávno jsou sem dodávány zbraně z USA, jak poznamenává například americký politolog S. Landman: „Washington dodal ukrajinské armádě těžké bojové zbraně na začátku konfliktu v dubnu, a možná ještě před vypuknutím války. Klíč k pochopení situace spočívá v tom, že USA vždy vyzbrojovaly Kyjev, a Obamovo prohlášení teprve o záměru dodávat zbraně je lež! NATO a ukrajinské vzdušné síly disponují stále vybavením dodávaném z iniciativy Bílého domu.

Janda navíc účelově opomíjí stanovisko šéfa tajných služeb ve Francii Ch. Gomarta, který spekulace o ruské invazi na Ukrajině vyvrátil. „Opravdu jsme zjistili, že Rusové neumístili žádná velitelská stanoviště, za hranicemi, včetně polních nemocnic, čehož  by při vojenské intervenci používaly jednotky druhého sledu při ústupu… Problém je, že informace amerických tajných služeb mají zásadní význam v Alianci, zatímco u francouzské zpravodajské služby nejsou tyto informace  považovány jako hlavní… NATO uvedlo, že ruská invaze Ukrajiny je připravena, ale francouzská vojenská rozvědka nic z této hypotézy nepotvrdila."

Prodávejme zbraně – ať žije humanita…

Všímejme si, jak mainstream mlčí k podpoře vyzbrojování nedemokratických režimů, pokud je zastáncem tohoto přístupu sám kníže pán. Ten vesele podporuje vyzbrojování kyjevské vlády, třebaže má platit něco jako mírové dohody z Minsku. Proč se tím ovšem znepokojovat?

Pád režimu Muammara Kaddáfího otevírá novou etapu historie svobodné Libye, která je z mnoha hledisek velmi důležitá pro klidný vývoj a bezpečnost celé oblasti. Česká republika byla mezi prvními zeměmi, které navázaly kontakty s Národní přechodnou radou Libye“, prohlásil v srpnu 2011 Karel Schwarzenberg.

Ještě o něco dříve, v březnu 2011, vyjevil náš kníže své představy o situaci v Libyi: „Byl bych rád, kdyby operace proběhla pod dohledem NATO… Nepředpokládám ale, že bude Česko požádáno o pomoc. My nemáme námořnictvo ani naše letadla nejsou dělaná na tuto akci. Říká se ale, že Libye disponuje chemickými a bakteriologickými zbraněmi, tak tam máme velké zkušenosti a znalosti, tam bychom mohli pomoci.

Ano, o chemických a bakteriologických zbraních jsme slyšeli již v případě Iráku. Stejně tak jsme dnes ubezpečování – navzdory všem oficiálním faktům, že na Ukrajině operuje ruská invazní armáda.

Snad nejkrásnější vzpomínka z loňského roku je pro mě večer na Majdanu. Setkat se s tolika mladými, ale i staršími lidmi plnými entusiasmu, nadšení pro svobodnou Ukrajinu a pro Evropu, to na mě jako zahraničního návštěvníka udělalo veliký dojem. A musím říci, že jsem opustil Kyjev s velkou sympatií pro hnutí, které se spontánně na náměstí Nezávislosti vytvořilo. Tím hůř jsem otřesen událostmi dneška a včerejška, kdy máme poprvé mrtvé a jsme svědky bezohledných a krutých zásahů bezpečnostních složek…Všichni, kdo jsou zde na této demonstraci shromážděni, myslí na své přátele v Kyjevě. Opravdu doufáme, že se podaří Ukrajině nabýt svobodu, stejně jako se to podařilo nám v listopadu 1989. My, protože je tu dnes také přítomno mnoho Čechů, jsme s vámi!“, pěl o svobodě Karel Schwarzenberg, tentokrát v roce 2014.

Je divem, že část občanů není schopna tomuto muži a jeho straně věřit cokoli na obranu humanity?

Z „našich médií“ se dozvíme, jak si „proevropská ukrajinská vláda poradila se zlými komunisty“. Proč bychom se znepokojovali naprostým potlačováním svobody slova na Ukrajině? Proč by nás měly pálit seznamy nepohodlných osob? Není to snad ta pravá inspirace pro obhájce „evropských hodnot“?

Bondarenková není člověk…


Opoziční poslankyně Jelena Bondarenková v roce 2014 (ještě před ukrajinskými parlamentními volbami) mimo jiné prohlásila: „Před několika dny ministr vnitra Ukrajiny Arsen Avakov, který je zuřivým příznivcem „válečné strany“ na Ukrajině, prohlásil toto: „Pokud přistoupí k parlamentnímu řečnickému pultu Jelena Bondarenko, ruka mimoděk sklouzává k pistoli“. Zdůrazňuji: Tohle řekl člověk nadaný pravomocemi nejvyššího policisty v zemi. Přesně před týdnem mne mluvčí ukrajinského parlamentu Aleksandr Turčynov zbavil práva vystoupit z parlamentní tribuny…“

V lednu 2014 vrhnul Arsen Avakov, nynější ministr vnitra Ukrajiny, stolek na bývalého poslance Věrchovné Rady za Stranu regionů, Olega Kalašnikova. Ten byl v dubnu 2015 zastřelen.

Opozice je na Ukrajině pronásledována – a jiný než oficiální vládní názor je považován za zradu. Sám fakt, že ministr vnitra jinému politikovi nepřímo vyhrožuje „rukou sklouzávající k pistoli“, by měl být pro všechny zastánce „západních hodnot“ dostatečně alarmující. Ukrajina se stala zemí, kde hlavní není právo, ale obhajoba cílů určité skupiny. Skupiny silně nacionalistické, tvrdě antikomunistické a protiruské. Když A. Mitrofanov psal pro Právo svůj článek Tlupa (16. 4. 2015), konkrétně pasáž: „Jedličkovi (aktivistovi a členovi krajně pravicové Strany svobodných občanů) se prý přes internet hlásí desítky zájemců o občanství (státu na „území nikoho“, Liberlandu). Žadatel ale nesmí být „komunista, nacista či jiný extremista“. Liberland má už vlajku, státní znak a motto: „žít a nechat žít“. Což hned popírá vlastní praxe zakladatelů. Svobodná země by totiž měla nechat žít i lidi s tímto smýšlením, pokud neporušují zákony“, zřejmě pozapomněl, že on sám za „svobodnou zemi“, toho času napadenou Ruskem – považuje Ukrajinu. Tu Ukrajinu, kde Avakov vyhrožuje Bondarenkové pistolí. Holt příslušnost k té „pravé Ukrajině“ je pro Avakova nadřazena nad nějaké zákony.

USA, náš vzor?

Média nás cvičí v selektivnosti. Máme zde zastřeleného bývalého gubernátora Záporožské oblasti, Olexandera Peklušenka, oběšeného bývalého šéfa regionální charkovské vlády, Aleksija Kolesnika, úmrtí bývalého člena Strany regionů, Stanislava Melnika, oběšeného starostu Melitopole, Sergyje Valtera či smrt člena Strany regionů Michaila Čečetova, který údajně vyskočil z okna v 17. patře.

Poněkud mnoho sebevražd bývalých čelných politiků v relativně krátkém časovém úseku. To nevypadá jako náhoda. Nezapomínejme, že zpočátku i vražda V. Samsonenkové (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny) byla vyšetřována jako sebevražda.

Přesto nás tyto případy nemají znepokojovat a nemají narušovat naši odhodlanost podporovat „demokratické ukrajinské vedení“. Podobně se nemáme děsit vývoje v USA.

Sáhneme-li po knize P. C. Robertse, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu(Roberts, Paul Craig, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu, Triton, Praha/ Kroměříž 2015, 172 s., ISBN 978-80-7387-903-7), dočteme se například, že: „Náklady, jež jsou tímto způsobem přenášeny na jiné, tedy na hospodářství, na daňové poplatníky a propuštěné pracovníky, značně převyšují užitek, který z této praxe plyne hrstce korporátních exekutivců a akcionářů. Uvalení těchto negativních externalit na společnost v zájmu prospěchu hrstky nejbohatších je neklamným příznakem selhání kapitalismu volného obchodu“ (P. C. Roberts, s. 50).

V oddíle o politickém vyvlastnění odkrývá Roberts praktiky, jak omezit občanský aktivismus či – jak by řekl V. Havel – občanskou společnost. Jak likvidovat protirežimní hnutí včetně mírových: „FBI učí své protiteroristické agenty, že „mainstreamoví“ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že Prorok Mohamed byl „vůdce sekty“ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než „mechanismem financování boje“. Ve školícím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím „zbožnější“ je muslim, tím jsou jeho sklony k „násilí“ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je „jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná“ a „zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo“. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku… Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících „zbraních hromadného ničení“ a podvržených snímků „hřibovitých mračen“ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že „včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo?“ (P. C. Roberts, s. 78-79).

Pokud by nás něco mělo na začátku 21. století skutečně děsit, pak právě negace demokracie a svobody. Jak například přistupujeme k mírovým hnutím?„Za účelem obžalovat mírové aktivisty z porušování teroristických zákonů se dnes svolávají velké federální poroty“ (P. C. Roberts, s. 77).

Naše média se zatím spokojila s tím, že o československé mírové iniciativě, Společně za mír, pod níž jsou podepsáni význační českoslovenští politici, umělci i publicisté, raději vůbec neinformovala.

Lidé by se totiž mohli například dozvědět, že: „Pokládáme za obrovskou chybu, že se mezinárodní společenství odklonilo od zásad Pařížské charty za novou Evropu, přijatou na summitu v listopadu 1990. V ní se všechny evropské státy, ale také Sovětský svaz, USA a Kanada, shodli na tom, že bezpečnost je nedělitelná a že není možné posilovat bezpečnost jedněch na úkor druhých. Proto považujeme vytváření exkluzivních vojenských bloků, které stupňují zbrojení a konfrontaci, za překonané a nebezpečné. Je nejvyšší čas vrátit se k ideálům, díky nimž skončilo ideologické soupeření dvou supervelmocí. Je nejvyšší čas vyzvat odpovědné představitele stran, států a mezinárodních organizací, aby hledali nový světový řád, který bude odpovídat potřebám a zkušenostem současnosti, který bude zaručovat stejnou bezpečnost pro všechny a zavazovat všechny národy ke společné práci ve prospěch posílení globálního míru, spolupráce a spravedlnosti. Je to vaše povinnost vůči mírumilovným lidem!“ Toto není žádná podpora ruského prezidenta či systému v Rusku. Toto je obrana míru. Obrana, které se ze strany médií nedostává pozornosti. Samozřejmě záměrně. 

Aby zřejmě média nebyla ve svém snažení osamělá, má nastoupit do řady i naše školství, které již nyní generuje žáky a studenty, kteří nemají základní historické povědomí a nejsou schopni sami hledat historické souvislosti. Nyní se toto školství chystá přeřadit na vyšší rychlostní stupeň. Čeští středoškoláci se přímo ve školách mají seznámit s ruskou propagandou. Nový projekt portálu Jeden svět na školách pro ně připravil lekce, kde jim bude přednášeno o anexi Krymu, aniž jim bude sděleno, co této anexi předcházelo či jaké že jsou argumenty profesora Sapira – jež v tomto textu zazněly. Také jim bude do hlav vtloukáno, jak se ruská propaganda projevuje přímo v Česku – a kým mají pohrdat a proti komu se rotit. Že by snad někdo chtěl učit o propagandě obecně, tedy o ruské jako o americké či jakékoli jiné, nemůže být ani řeč. Třídního nepřítele dnes vystřídal nepřítel politický či „rasový“. Přece nebudeme podporovat odpor proti systému, jakkoli je pro naši demokracii škodlivý a nežádoucí, že?

Je třeba bát se systému

Je vcelku jedno, zda podvádějí evropské automobily, zda bývalý manažer hedgeového fondu Martin Shkreli a šéf farmaceutické firmy, který v srpnu za 55 miliónů dolarů (dnes 1,3 miliardy korun) koupil práva na výrobu léku Daraprim, tento lék zdražil natolik, že bude pro řadu lidí nedostupný (Společnost hned zvýšila cenu léku proti toxoplazmóze, který používají i pacienti s AIDS nebo s rakovinou, o více než 5000 procent – holt hold vlastnických práv) nebo zda se v Číně masově prodávaly předražené byty. Podstata nelidského systému zvaného kapitalismus zůstává stejná. Liší se toliko ve svých podobách v Rusku, Číně, Evropě či v USA.

Chceme-li mír, je potřeba vystoupit proti systému, jenž generuje války. Obracet náš hněv proti zástupným viníkům – to je přesně to, co vládnoucí kruhy s podporou mediální propagandy chtějí. S lidmi jako my se spojujme – a neobracejme proti nim naši zlobu a naše zbraně. Jedině tak mohou kruhy, které se s námi snaží manipulovat, prohrát. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: PV

17. listopad

Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Vlastimil Podracký: Listopadový převrat jako předmět propagandy

11:24 Vlastimil Podracký: Listopadový převrat jako předmět propagandy

Převrat v listopadu roku 1989 vnímáme jako změnu totalitního komunistického režimu na demokratický, …