Stejně tak se ale můžeme pokusit zamyslit, kam vlastně jdeme, a zda nám na naší cestě není úzko. A pokud je, co můžeme udělat pro to, aby nebylo.

Co blázníte? Dyť jsou tady lidi…

Většinou si přejme hodně zdraví, lásky a spokojenosti.

Málokdy se ovšem zamýšlíme nad tím, kolik lidí nemá na léky a léčbu, kterou by potřebovali. Podobně se nezamýšlíme nad tím, jak má kvést láska v rodinách, kde jeden z partnerů nebo oba dva jsou dlouhodobě nezaměstnaní, nemají na zaplacení účtu a nemají na jídlo pro sebe ani pro děti. Je snadné si představit, jak blízko mají takoví lidé k otupování reality alkoholem, k předcházejícím i následným hádkám a v neposlední řadě, v jaké atmosféře vyrůstá část mladé „nadějné“ generace.

Přejeme si svátky klidu a míru – a zatím se ve světě čím dál halasněji řinčí zbraněmi. Hodláme snad vyprodukovat další „ztracenou generaci“, která, pokud přežije, v sobě ponese traumata války?

Zamýšlíme se nad osudy svých předků? Měli bychom si připomínat jejich boje za sociální jistoty, jejich utrpení za obou světových válek, měli bychom si připomínat teror padesátých let, normalizaci let sedmdesátých i divokou privatizaci let devadesátých. Mezi těmito stíny minulosti poněkud probleskují léta šedesátá se svým kulturním odkazem i vzdělanostním a demokratickým rozměrem.

Ten, jehož narození oslavujeme, nepřišel podle dostupných informací na svět obklopen dary a teplem rodinného krbu. Uvědomme si, kolik lidí je všude možně po světě na útěku, kolik jich prchá před krutostí války a kolik dětí se narodí někde na mezi.

Připusťme si, že náš systém není schopen válkám bránit. Naopak je často produkuje.

Mnohdy jdeme, aniž vnímáme. Někdo se upálí – a my pouze mávneme rukou, že to by nějaký blázen. Slyšíme-li, že se někdo dostal do svízelné životní situace, máme tendenci vše bagatelizovat tvrzením, že dotyčný nebyl dostatečně zodpovědným. Jinak by přece na tom nemohl být tak, jak je. Podle této logiky si všichni bezdomovci mohou za své bezdomovectví sami. Je to prý jejich volba. To, že stačí člověka vyloučit ze hry, které se říká zaměstnanost – a že takový člověk se pak propadá hloub a hloub, se již příliš nemluví.

Všude se rozlejvá mír a klid

Připomeňme si pár případů, kdy lidé mnoho důvodů ke spokojenosti během nadcházejících svátků rozhodně nemají: 

I když si šedesátiletý plzeňský šofér žádné nehody nebyl vědom, škodní komise dopravního podniku ho označila za viníka s tím, že musí zaplatit 12 tisíc. A protože Jiří Lupač je přesvědčený, že zaměstnavatel chce na něj hodit starší nehodu, odmítl škodu uhradit. Kauza tak putovala k soudu.

V jiném případě zase žena bojuje s úřady, protože nemůže vyřizovat korespondenci své dcery v komatu, která je určena do vlastních rukou.

„Pošta jako státní organizace sponzoruje třeba tenisový turnaj, ale po mně jako zákazníkovi pak chce takový nehorázný peníz“ (poplatek za přeposílání dceřiny pošty), postěžovala si Jana Paprskárová.

„Ceny za dosílání zásilek jsou stanoveny dle Ceníku poštovních služeb a ostatních služeb poskytovaných ČP. Cena 182 korun včetně DPH odpovídá ceně dle ceníku za 1 měsíc dosílaných zásilek. Víme, že čtenářka je v těžké životní situaci, ale bohužel Česká pošta se musí chovat s péčí řádného hospodáře a poplatek prominout nemůže,“ potvrdila mluvčí České pošty, Marta Selicharová.

Otřesná je též kauza pana Jana Posoldy, který se kromě svého zdravotního stavu a sociální situace musí vypořádávat s dalšími obtížemi: „Dnes jsem obdržel 4 dopisy od exekutorů a právních zástupců věřitelů. Přitom dopis právního zástupce oprávněného f.Vienna Insurance Group, což je pojišťovna České spořitelny, které byla dlužná pohledávka na základě splátkového kalendáře splacena, požaduje zaplatit za údajné právní služby 4848Kč., což je porušením vyhl.č.177/1996Sb. §7 odst.1.

Snažím se využít posledních možností spojení se světem. Situace se natolik zhoršila, že na svátky jsem zůstal bez hmotných prostředků a dostávám ze všech stran upomínky na zaplacení. Tak chci vyžít snad posledních možností, které mám na spojení s Vámi.

Nyní již dobře vím, že spoléhat se na pomoc druhých je marné a stát ten nemá zájem. Viz dva roky trvající vyřizování žádosti o příspěvek na péči. A nyní mně také sdělují, že to prošetřují. Jak ještě dlouho budou šetřit naprosto jasný případ.“

Nacházíme se v době, jejíž modlou je soukromé vlastnictví, zvláště soukromé vlastnictví těch, kteří vlastní hodně, bez ohledu, jak s vlastněným nakládají. V době, která zdůrazňuje „dobré hospodaření“ – a přitom téměř všude vidíme řadu děr. V době, kdy ti nejvíce nezodpovědní hlásají odpovědnost jako svůj program.

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost

Jak se tak zamýšlím, člověka napadá, že celý rok vlastně něco kritizuje. Poukazuje na věci, které mu vadí – občas naznačí, kde by hledal řešení. Málokdy však něco či někoho vyzvedne.

Měli bychom - aspoň někdy - hledat i to, co lze ocenit, čeho si lze vážit. Každý nakonec potřebujeme slyšet, že jsme něco třeba udělali dobře, nebo že jsme aspoň udělali, co jsme mohli.

Nezapomínejme proto na ty, kteří se nad rámec svého obzoru a svých soukromých zájmů angažují ve prospěch ostatních. Cením si například velmi všech demokratických hnutí, která se po celé Evropě vyslovila proti těm, kdo se snaží druhé štvát do další nesmyslné zhoubné války. Asi nejviditelnější jsou petice německé a nejhlasitěji je odpor proti válce slyšet rovněž od našeho západního souseda. Vážím si však všech iniciativ, včetně české – s mnohem menším počtem zvučných jmen jejích zastánců. Vážím si hnutí Evropané proti válce a Milana Daniela, Lenky Procházkové, Evy a Vaška Novotných a mnohých dalších, kteří si uvědomují rizika, jež nám hrozí a kteří na ně neúnavně poukazují. Stojí je to hodně sil, energie, času. Ale nemohou jinak.
Ocenit bych chtěl i menšinový hlas v jinak stejně naladěném sboru, který k řešení dění na Ukrajině nepřispívá. Je to hlas Jana Kellera, hlas, který odmítá škatulky a klišé – a který se snaží vrátit evropský projekt k jeho sociálním a mírovým kořenům. Odměnou mu je za to nálepka „nedemokrata“, „putinovce“ či přímo „fašisty“. A to proto, že se snaží fašistickým projevům vzdorovat a nepodporovat je.

Jakkoli můžeme současného papeže podezírat, že ne vše, co veřejně říká, myslí vážně – a že si buduje PR – faktem je, že se stal poměrně nepřehlédnutelným kritikem stávající fáze kapitalismu, kritikem systému jako takového a jeho podstaty – hromadění zisku bez ohledu na cokoli jiného.
S Milošem Zemanem nesouhlasím například v otázce potřebnosti dronů – osobně považuji tyto stroje za rozsévače utrpení a novodobý mor, který nemá naději fundamentalismus porazit, naopak ho bude prostřednictvím vyvolané nenávisti pozůstalých a zraněných posilovat. Jsem však rád, že se přihlásil k odkazu Karla Kryla a dostal na obrazovky televize jeho kritický pohled na polistopadové poměry (pětadvacet let od listopadových událostí a dvacet let od smrti Karla Kryla). Ještě více mě těší, že našel odvahu – jako to Andesenovo dítě, které řeklo, co vidí – prohlásit, že Rusko Ukrajinu vojensky nenapadlo, a že dobrovolníci nejsou invazivní armádou.

Úplně jsem se naopak orosil při představě, že by naší hlavou státu mohl být někdo, kdo si na klopu připne – ryze pubertálně – placku s nápisem: „Putine, ke mně! Mazej na místo!“ Něco takového je státníka nehodno – a z hlediska diplomacie je to zcela nepřijatelné – zvláště od bývalého šéfa resortu zahraničních věcí. Přesto by mu u nás patrně nikdo červenou kartu za takovýto počin nevystavoval.

Do třetice M. Zeman odkryl lesk a bídu (tedy lesk ani moc ne) našich médií, když jsme se setkali s cenzurou ohledně vyslovení jednoho jména v kontextu, že tento pán naší republice příliš prospěšný není. Ale má mediální vliv.

Jméno Lenky Procházkové bych zde rád zmínil ještě jednou – a to v souvislosti s jejím neúnavným bojem proti stávající podobě takzvaných církevních restitucí (a to jak proti jejich obsahu, tak formě). Také pro představitele naší katolické církve by tyto svátky mohly být vhodnou dobou k popřemýšlení o směřování a k zamyšlení, nakolik se jim (ne)daří být co nejblíže nejpotřebnějším.

Lenka Procházková navíc poukazuje na nebezpečí nadnárodní smlouvy s Vatikánem.

Jiným nadnárodním smlouvám se potom u nás věnují především Ilona Švihlíková a Ladislav Štítkovec (z Hnutí za Přímou Demokracii). Poukazují na hrozbu arbitráží a na pasáže, jež ještě o něco více posílí práva nadnárodních korporací – a ještě o něco více devalvují práva občanů.

Je smutným konstatováním, že oproti západoevropským zemím, zejména Německu, zní u nás hlásek proti smlouvám CETA, TTP a TTIP slabě a chabě. A od naší politické reprezentace (pomineme-li Jana Kellera v Evropském parlamentu) slyšíme formulku, jak pozitiva převáží nad negativy. Podobně se vyjádřila například naše eurokomisařka, Eva Jourová, která na otázky europoslanců při své „imatrikulaci“ odpovídala česky a která jen těžko odežene odér napojení na A. Babiše. Nevíme tak, zda při hodnocení oněch nadnárodních smluv hovoří z pozice oligarchické kliky a různých firem, nebo z pozice občanů. Z pozice občanů je totiž krajně složité najít v případě arbitráží za to, že jsme chtěli nějakou ochranu zdraví, životního prostředí či sociálních práv lidí, cokoli pozitivního, natož aby pozitiva převládala.

Jsem velmi rád, že se našli lidé, kteří se ozvali proti takzvanému „pražskému majdanu“ a proti opěvování válečného zločince Bandery. Podobně mě těší, že se objevily demokratické hlasy, jež se ozvaly proti zcela nedemokratickým snahám vystavovat demokraticky zvoleným politikům červenou kartu s tím, že „Nás pět z Pětipes“ se tak rozhodlo“.

Obecně je pro mě toho pozitivního ve světě, kde prozatím vítězí politika „jestřábů“, jako šafránu. O to více si vážím všech snah, které směřují k posílení práv občanů, a tedy demokracie, které směřují k posílení míru a které usilují o pevný sociální stát.

Pár slov ryze nesvátečních

Na tomto místě chci poděkovat svým čtenářům, že si u mě občas to své našli a že jim stálo za to přečíst si často dvou a vícestránkové elaboráty. Dále jim chci poděkovat za mnohdy zajímavé a přemýšlení vybízející komentáře.

Vám všem bych chtěl popřát především hodně sil, abyste mohli čelit všemu, co nás čeká a nám všem bych chtěl popřát hledání a solidaritu. Abychom si uvědomili, co vlastně chceme, co je pro nás nepřijatelné a co nás spojuje. Jedině, když si dokážeme jeden druhému nejít po krku, můžeme být slyšet. Zároveň je ale třeba jasně definovat hodnoty, na nichž chceme stát, a z nichž nelze slevovat.

Bez toho, aby nám sloužilo zdraví, to nepůjde. Hledejme však takové cesty, jež umožní důstojný život i těm nemocným a handicapovaným. Hledejme, neboť hledání je součást kritického myšlení. Chtějme společnost vzdělanou, informovanou a neponíženou. Teprve taková společnost může být svobodná.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami