Jaké máme vyhlídky, že se nedočkáme zničujícího celosvětového konfliktu?

V USA posílila klika politických jestřábů, kteří chtějí za každou cenu vztahy s Ruskem vyostřit za bod mrazu. Je to podobná klika, která má na svědomí válečné dobrodružství v Iráku bez mandátu OSN. Vztahy na Středním východě se vyhrotily, oblast se zradikalizovala a zfundamentalizovala.
Před očima nám vyrostla hydra, která svými činy zastíní „vedlejší“ oběti amerických bombardování. Oběti, mezi nimiž jsou i malé děti. Nová hydra ovšem hromadně vraždí ženy, postřílí školáky, zabije ženy, které odmítnout patřit jejím bojovníkům. Zajímají nás lidé, kteří jsou nedobrovolně nuceni denně čelit teroru?

Nějak v éteru chybí hlas, který by podotkl, že „jestřábí politika“ USA je mimořádně nebezpečná pro celý svět. Nebo snad toužíme po éře dalšího Bushe, tentokrát Jeba, který naváže na rodinnou tradici, kdy jeho rodinní předchůdci jsou spojeni s válkami, které rozhodně světový mír neposílily?

Sankcemi do nebe?

Novinář Erik Best mírní jásot všech, kdo se smějí od ucha k uchu, že nenáviděný Putin je v nesnázích, a že sankce ho položí na lopatky. „Vidíte?“ budou se dmout, „měli jsme pravdu. Takhle se na Hitlera jednoho musí.“

Již se ale příliš nezamýšlejí nad okolností, kdo se bude smát naposled – a tudíž – podle jednoho přísloví, nejlépe.

Jako by zde nebyla celá škála příčin, které stojí za momentálním pádem rublu – a jakoby Západ neměl žádné problémy.

Erik Best vrací jásající na zem: „Když bude Západ takto tlačit, a ti všichni poukazují na to, jak je ruská ekonomika slabá a křehká, tak ale naše ekonomiky jsou také slabé a málokdo to chce přiznat. Při přílišném tlačení na Rusko je tu potenciální hrozba pro západní ekonomiky i Ameriku. Dobře, jsme na tom možná o něco lépe, ale naše ekonomiky jsou také strašně křehké. Stačí, aby o něco spadla ropa a burzy také začínají ztrácet.“

Za doby studené války jsme žili v přesvědčení, že zde soupeří naprosto ideologicky protichůdné systémy. Po pádu železné opony však dostal zelenou jediný systém – neoliberální kapitalismus, který získal řadu modifikací, s ohledem na situaci v té které zemi.

Měli bychom si však připustit, že snažíme-li se narušit ekonomiku v jedné části světa, můžeme očekávat efekt bumerangu. Podřezáváme totiž větev, na níž sami sedíme. Jásot se v takovémto případě rovná smíchu pyromana, který právě zapálil sousedovu stodolu – a zatímco je v sedmém nebi, plameny už šlehají k jeho vlastnímu krovu.

Jednotlivé ekonomiky jsou dnes mimořádně propojené. Položí-li někdo jednu kostičku, ta okamžitě padne na další – a dominová reakce na sebe nedá dlouho čekat. S trochou nadsázky lze říci, že útok na ruskou ekonomiku je současně útokem na podstatu kapitalismu. Je to stále jedno tělo jednoho systému, do kterého tneme.

Celosvětově tak můžeme přihlížet prohlubování sociálního konfliktu, kdy mocní dávají zřetelně znát, jak jim na srdci (ne)leží osud ne-mocných a často úplně bezmocných. Neřešíme, kolik lidí se v Rusku ocitne v naprosto žalostné situaci, kolik jich bude zbídačených. Stejně, jako neřešíme dětskou práci různě po světě, vykořisťování pracovní síly v Číně a v dalších asijských zemích, v latinské Americe, v afrických státech. Nějaký člověk se totiž - jak jinak než pod maskou ušlechtilých slov o demokracii – stal v očích mocných zbytečnou a častou obtížnou ingrediencí, již je dobré separovat a pokud možno se jí zbavit.

Copak jsme nedávno v USA nezažili vlnu „hypoteční krize“? Nemají Státy zaděláno na novou praskající bublinu v podobě studentských půjček? Je snad dolar měnou pevnou v kramflecích? A jak se USA vyrovnaly se ztrátou vlivu v řadě zemí světa – v latinskoamerických zemích, na africkém kontinentu, v Asii (a vztahy s Evropou již také nejsou takové, jaké bývaly)?

Spekulace vládnou světu. Velcí provádějí riskantní operace, na nichž malí nikdy vydělat nemohou. Zato ztratit mohou vše.

Erik Best mimo jiné poukazuje na další rozměr stávající ruské krize: „Rosněfť musí splácet nějaký úvěr a ruská centrální banka kvůli tomu vydala obrovské množství rublů… Všichni věděli, že Rosněfť má problémy, protože si půjčil peníze na nákup konkurenta a už několik měsíců požaduje peníze po ruském státu.“ A dodává, že nelze přehlížet tanečky kolem cen ropy: „Sám Putin míní, že za tím je Saúdská Arábie, ale ne, že chce poškodit Rusko, ale chce z trhu vytlačit producenty ropy, kteří mají vysoké náklady – a to je konkrétně břidlicový plyn v Americe. The Economist opakuje tu samou tezi, že za tím stojí Saúdská Arábie. Pak můžeme pouze spekulovat, zda je to se souhlasem USA, nebo to je akce samotné Saúdské Arábie.“   

Pohled na stávající tři světové velmoci, kde ekonomikou číslo jedna se stala Čína, není nikterak radostný – a vůbec není uklidňující. Naopak. Máme zde Spojené státy americké, které se jenom nerady vzdávají snu o supervelmoci. Ruku v ruce s jedním těžkým probuzením jde rozčarování Američanů, že slavný „americký sen“ se pro ně stává „americkou noční můrou“. Dříve si aspoň někteří mohli nechat zdát, že budou těmi šťastlivci, kteří se vyšvihnou ze svých „děr“ až k samotným nebesům. Dnes již loterie vítěze prakticky nezná. Ne z řad občanů, kteří by i byli ochotni se loterie účastnit, jakkoli by si uvědomovali, že šance na výhru je malá.

Stejně, jako někteří z nás mohou nabývat dojmu, že se v některých věcech vracíme do středověku, prožívají Spojené státy americké návrat o přibližně sto padesát let zpět.

Zvolení černošského prezidenta, které mimo jiné dojalo černošského komorníka několika hlav států USA, mělo demonstrovat konec jedné kapitoly. Kapitoly plné utrpení, násilí a těžkého rasismu.

Strach a nenávist vládnou světem

Tato kapitola ovšem uzavřena není.

Ferguson, město ve státě Missouri, hoří nenávistí. Poté, co zde policista za nejasných okolností zastřelil černošského mladíka, vypukly fergusonské nepokoje, přezdívané „americký Majdan“.

Tak jako separatistickým tendencím dál bude čelit Evropská unie (poté, co se zatím neodtrhlo Skotsko, objevují se požadavky na odtržení Katalánska či Baskicka ve Španělsku, sever Itálie chce být nezávislý na jihu – a ideální stav není ani ve „slavně“ sjednoceném Německu, kde jsou obrysy dvou bývalých států stále patrné), mohou se s nimi potýkat i Spojené státy americké. Například Texas se snahami o oddělení netají.

V USA se sice černošský politik stal prezidentem země, ale co proměnou neprošlo, jsou davy černošských mladých lidí bez budoucnosti, navštěvující školy, kde jediné, co se naučí, je přežít do druhého dne. Sociální otázka se v USA vyostřuje.

K tomu je třeba připočíst skandál ohledně masivních odposlechů a nejnovější informace ohledně používaných metod mučení, za něž se utrácely prostředky, jež by dokázaly zlepšit situaci řady nejzbídačenějších po celém světě.

Veřejnost se však dá médii přesvědčit, že týrat „ty špatné“ je správné, protože jedině tak budou ochráněni před peklem. A že nějaké to mučení nevinných je „nevyhnutelným zlem“, kterému však „nelze zabránit“.

Kdopak že to volá, „Pozor na Hitlera v Rusku?“

O moc příznivější obrázek nenabízí ani Rusko. Práva občanů Ruska jsou minimální, ekonomická situace tíživá, oligarchové měli své jisté – a vzhledem ke strachu z politiky Západu se ruská společnost poměrně semkla okolo svých představitelů, k nimž by zřejmě za jiných podmínek byla mnohem kritičtější.
Čína se sice stala ekonomikou číslo jedna – ale za tento „úspěch“ platí cenu vysokou. Jediným, komu vyhovuje silný asociální stát, jsou nadnárodní korporace, které se mohou stahovat ze zemí, kde ještě zaměstnanci nějaké to povědomí o sociálních právech mají.

Není to zase tak dávno, co se Kaddáfí pro své západní spojence proměnil z teroristy v tolerovaného na teroristu, jenž musí být zničen. Objevily se teorie, že usiloval o jednotnou africkou měnu, jež by byla podložena zlatem. Pokud by arabské a africké národy začaly přijímat zlatem podloženou měnu, mělo by to závažné dopady na dluhy obtížené západní vlády. Něco takového by bylo pro kruhy, které tyjí z „čerstvě podvržených směšných penízků“, jak vystihla novinářka Ilana Mercer, nepřijatelné.

Pedagog a konzultant Jan Campbell uvedl, že do dění kolem ruské měny se výrazně promítá ještě jedna komodita světového trhu – a to zlato. V posledních měsících se prý totiž spekuluje, že Ruská federace hodlá skupovat zlato od svých producentů, a tím je podporovat. Což je krok, který údajně s nelibostí sledují právě USA. Campbell míní, že kdyby k tomuto opatření ruská administrativa opravdu sáhla, dostal by se americký dolar do kouta, ze kterého by neměl šanci uniknout. Jedná se o určitou možnost, ne však nějaký konkrétní plán. Erik Best k uvedené možnosti podotýká: „Kdyby vyžadovali jako platidlo zlato, tak moc velký vliv nevidím, protože to jen znamená, že zlato někdo musí koupit na trhu, takže je tam jen jeden finanční krok navíc. Může to mít nějaký psychologický význam, ale nemyslím, že to něco změní. Kdyby Rusko a Čína řekly, že nehodlají obchodovat v dolarech, tak to vliv mít může.“
Není to ovšem jen rubl, který je v nesnázích. Již delší dobu se nahlas mluví o rozpadu eurozóny. Vzhledem k objemu deficitů amerických rozpočtů a jejich struktuře (na tomto stavu se značně podepsal G. W. Bush) to má nahnuté i dolar.

Ti věčně bití…

Ne, krize není černobílá. Je celosvětová. A je systémová. Putin podpoří oligarchy - a občané zatím budou hladovět. Představitelé USA poženou své občany na nesmyslná jatka – a pokud se již objeví kritické hlasy vůči vládě, mají punc texaského pistolníka, který chce svobodu pro svůj kolt a který nechce dát ani dolar na něco, co třeba jen zdálky zavání slovem „sociální“.

Nezbývá než čekat, jakým způsobem budou reagovat jednotliví aktéři. Zda zvítězí sebezničující válečný střet (místo odzbrojování se zbrojí o sto šest, a místo redukce jaderných zbraní budou tyto zbraně přibývat – Rusko již na touhu ukrajinského politického vedení vybudovat „nejsilnější armádu v Evropě“ reagovalo tím, že posílí svůj jaderný arsenál), nebo zda se projeví občané a budou požadovat systémovou změnu. Změnu, která již jednou provždy vystaví válkychtivým kruhům červenou kartu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami