První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces.

Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží

Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh.

Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli.

On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva - ZDE). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson (ZDE). A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi.

Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie.

Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat.

Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná.

UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství (ZDE).

Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku.

Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky.

Francouzská ekonomika má zásadní problém

Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize (ZDE), doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem.

Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta (ZDE), ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou (ZDE). Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě (ZDE), ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů.

Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová.

Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla (ZDE) nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu.

Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie ZDE); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu.

Německo směřuje doleva

Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace (ZDE) ani vyhlídky do nejbližšího roku (ZDE) nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost.

SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici (ZDE), ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád.

CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární (ZDE), jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci.

V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách (ZDE) a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela.

Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě.

Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem.

Trump má velkou šanci opět vyhrát volby

Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období.

Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb.

Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně (ZDE) a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let (ZDE). Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci (ZDE).

Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.