Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“ (ZDE). Vidím ve Vašem životopisu (ZDE), že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí.

Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí.

Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení.

(Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999 (ZDE), se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.)

Strach projevit konzervativní názory

Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není.

Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci.

Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi.

Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší.

Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž.

Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct.

Proč politici otevírají dveře migrantům?

Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc.

Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát.

Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde.

No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B.

Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika.

No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží?

Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě?

Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty (ZDE), to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí?

To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo.

No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl.

Výroba „zrádců“

Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid.

Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek (ZDE) v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest (ZDE)? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají.

A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“ (ZDE), slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby.

Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.