SPD na rozdíl od CDU volí svoje předsedy přímo, hlasováním všech členů. Dříve kandidovali jednotlivci, ale tentokrát se sociální demokrati zhlídli ve striktním genderovém režimu u Zelených a zavedli si takzvanou Doppelspitze, podle které mají být „spolupředsedy“ vždy žena a muž. Jak přesně má takové duální vedení fungovat v rámci německé ústavy, podle které je kancléř jenom jeden a s žádnou gender-dvojkolejností se nepočítá, to se asi ukáže až v nějakých dalších volbách.

Největší šance se dávaly dvojici Olaf Scholz – Klara Geywitz, protože Scholz je ve vládě velké koalice vicekancléřem a ministrem financí zároveň (ZDE), vyšší postavení už nikdo v SPD nemá. Jenže prásk, nespokojená členská základna rozhodla jinak a zvolila do čela strany téměř neznámou dvojici, která kandidovala se silně levicovým programem a s tím, že koaliční smlouvu je nutno přejednat. Nebylo to ani těsně, nováčci zvítězili poměrem 53,06 : 45,33 procenta.

Norbert Walter-Borjans je bývalý ministr financí spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW) v letech 2010-2017. V médiích se proslavil hlavně tím, že občas od Švýcarů nakupoval seznamy Němců (ZDE), kteří si do Švajcu ulili peníze před německým berňákem. (Update: Bylo to jedenáct cédéček a byla kradená. - ZDE)

Vestfálská sociální demokracie byla ve volbách roku 2017 vymetena do opozice s historicky nejhorším výsledkem vůbec (ZDE). Do jaké míry se na tom podílel pan Borjans a do jaké to byl důsledek všeobecného úpadku SPD na německé scéně, těžko říci. Nicméně aspoň se o něm dá říci, že má nějaké zkušenosti z vládnutí ve velkém spolkovém státě (NRW má 18 milionů obyvatel - ZDE), i když na celoněmecké úrovni nikoliv.

Jeho genderová parťačka Saskia Esken je naproti tomu úplný nováček v jakýchkoliv exekutivních funkcích, řadová poslankyně SPD (ZDE), jedna ze sto padesáti tří. Zato je členkou Greenpeace a klubu eurofederalistů (Europa-Union Deutschland - ZDE), což napovídá tomu, že pozičně předbíhá Zelené z ještě zelenější strany.

Oba zvolené musí ještě v pátek potvrdit celostátní sjezd, ale to je spíš formalita.

Zvolení nové dvojky do čela SPD se v německých médiích široce chápe jako vzpoura vůči velké koalici a vůči tomu, jak spoluvláda s CDU/CSU zatáhla sociální demokracii do středu; levý obrat.

Oba vítězové také hlásali před volbami značně radikální myšlenky (ZDE):

• okamžité zvýšení hodinové minimální mzdy z 9 na 12 eur
• mohutné miliardové investice do ochrany klimatu (takové, které by byly neslučitelné s politikou vyrovnaných rozpočtů čili schwarze Null)
• čtyřnásobné zvýšení již dojednané uhlíkové daně (z 10 na 40 eur za tunu CO2
• její úpravu skrze takzvanou klimaprémii, aby více dopadala na bohaté
• zrychlení výstavby větrníků a nesouhlas s dojednanou minimální vzdálenosti od obydlených budov (viz předešlý článek Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren - ZDE)
• budování státní internetové infrastruktury k pokrytí míst, která vynechali komerční poskytovatelé.

Pravděpodobnost, že by současná CDU/CSU na takové požadavky kývnula, se rovná pravděpodobnosti sněhové taškařice v pekle, takže pro další existenci velké koalice to znamená problém. Předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer už oznámila, že na koaliční smlouvě se nic měnit nebude (ZDE). Totéž potvrdil šéf bavorské CSU Markus Söder (ZDE).

Pár komentářů k věci.

Výše zmíněný seznam požadavků je natolik doleva, že si člověk říká, zda vůbec oba čerstvě zvolení politici počítali s tím, že vyhrají a budou tím pádem zavázáni jej nějak prosazovat vůči koaličnímu partnerovi. Nicméně teď už s tím nemůžou nic moc dělat, jinak by úplně ztratili tvář. Asi bude legrace.

Členská základna SPD dala touhle volbou jednoznačně najevo, že velká koalice jí vadí, a že by dávala přednost modelu „rot-rot-grün“ (ZDE). On ostatně dost podobný proces probíhá i v CDU. Na nedávném sjezdu v Lipsku (ZDE) sice „AKK“ svůj mandát obhájila, ale nespokojenost některých politických osobností se stávajícím středovým modelem byla dost patrná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si i v CDU volili předsedu všichni členové strany, a ne jenom delegáti sjezdu.

Zkrátka, merkelovská rozplizlo-neurčitost už se lidem v obou stranách zřetelně přejedla. Dojde-li ale zase k nějakému oddělení levice a pravice, má pravice fatální nevýhodu v tom, že odmítá byť jen mluvit s AfD. Na levici ten problém nemají a Linke berou jako svého parťáka, i když je to strana plná bývalých soudruhů, těch, kteří kdysi provozovali minová pole na vnitroněmecké hranici. Rot-rot-grün zkrátka normálně politicky funguje.

A pokud se tahle trojice dostane po příštích volbách v Německu skutečně k moci, můžeme se těšit na pořádný ekonátlak, až z nás budou naše nešťastné české biošťávy téct proudem… Vůči těmhle jedincům je Merkelová skoro něco jako náš kamarád.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.