Zájem o historii, jako o důležitou dimenzi lidské existence a národů, se táhne od antiky. Vždy tady byla snaha zachytit pravdu o důležitém dění, majícím širší dopady. V historii tkví kořeny některých našich hodnot a přístupů. Přestože se stává stále obtížnější stopovat relevantní vztahy mezi minulostí a přítomností, zvláště za účelem poučení se z historie, tak poctivý zájem o historii je nezastupitelný. Problém je s poctivostí ve vztahu k historii. Pokusím se naznačit nejvýraznější aspekty přístupů k historii v kontextu určité kontinuity od středověku. V podtextu se odráží určité hodnoty nebo jejich absence, související s křesťanským či církevním učením.

Proměny ideových kořenů v přístupu k historii

Ve středověku šlo hlavně o dějiny církve, panovníků i válek v poměrně úzkém kontextu. Tyto přístupy, kromě následků, šly mimo obecný lid, který žil svou historii ústním podáním, tradicemi, kulturou, neboť vzdělání církevních škol bylo v latině a bylo pro úzkou vrstvu privilegovaných. K velké nelibosti církve se hlasy pro obecnou dostupnost vzdělání v mateřských jazycích ozývaly již od pozdního středověku, kdy také vznikalo povědomí o ceně vznikajících národů – u nás Hus, Chelčický, Komenský – s myšlenkou rozvíjet duševní a mravní schopnosti lidí dané Bohem k užitku jejich i společnosti. Jinými slovy, usilovalo se o to, aby lidé měli možnost rozvíjet svůj duševní a mravní potenciál. Je to zásada stále aktuální a relevantní k získávání znalostí, včetně historie, vedoucí k rozvíjení obecného pokroku. Našla částečně uplatnění v české reformaci v 15. a 16. století, ale jak se tam učila historie, není jasné. Problém byl, že katolická církev v podstatě koncept pokroku neuznává, život je v jejím pojetí přípravou na posmrtný život a „cestu ke spasení“ má ve své moci církev. Rekatolizací po Bílé hoře, církevním a panovnickým absolutismem, byl nadějný vývoj na větší svobodu lidí, včetně zkoumaní „pravdy poznané“ a myšlení, v českých zemích násilně zastaven. Znalost reformace byla tvrdě potlačena, neboť mohla být lidem zdrojem znalostí, poučení i větší sebeúcty. Katolická církev nahradila tyto dimenze ne zdravou pokorou, ale ponížením lidí a nevzdělaností. Jiná situace byla v protestantských zemích, zvláště v Anglii, ale to katolická církev považovala za kacířství.

Život většiny lidí byl žebrácký

Trvalo téměř století a půl, než osvícenské myšlenky začaly církevní absolutismus, spojený s obecnou nevzdělaností, pomalu, ale jistě podemílat humanitním pojetím člověka, respektem k jeho pozitivnímu duševnímu potenciálu, k pozemskému životu, principem svobody, spravedlnosti a rovnosti lidí. Neméně důležitá byla víra, že znalosti, věda, umožní obecný pokrok, neboť život většiny lidí byl žebrácký. Zmiňuji tento fakt proto, že některé konzervativní přístupy nepřátelské k osvícenství se nám v současnosti začínají vracet. Osvícenské hodnoty, včetně prosazování vědy jako legitimní, se začaly promítat do vzdělání, napřed nehumanitního, mnohem obtížněji do humanitního, zvláště do zkoumání historie.

V čem byla katolická církev nepoužitelná

Někteří čeští obrozenci, navzdory pronásledování katolickou církví, se začali problému dotýkat již v polovině 18. století, neboť vnímali pobělohorský útlak jako v nesouladu s křesťanstvím a potlačení znalostí o reformaci jako nesoulad s pravdou. Je dostatečně dokázáno, že řada českých obrozenců však měla o reformaci značné znalosti (J. B. Čapek). Jak začala stoupat nutnost obecného přístupu k základnímu vzdělání v mateřských jazycích, vzhledem k tomu, že habsburská říše zaostávala za západní Evropou, musel se úkolu ujmout v 70. letech 18. století stát a zavedl povinnou šestiletou školní docházku, neboť katolická církev byla v tomto ohledu nepoužitelná. Čeština se velmi omezeně začala používat na některých německých ústavech, byla zavedena stolice českého jazyka na pražské univerzitě i ve Vídni, ale trvalo několik desetiletí, než vláda začala povolovat české střední školy. Výuka dějepisu byla samozřejmě v souladu s katolickým charakterem říše. Ještě ve 20. letech 19. století Bernard Bolzano nabádal na Univerzitě Karlově české studenty, mající ve srovnání s německými malé sebevědomí, aby se zajímali o svou slavnou historii.

Za vlastenecké postoje byly existenční a trestní postihy

Pozitivní aspekty české historie byly většinou jen jinotajnou doménou divadla, většinou kočovného, začínající literatury, kronikářské tradice, která byla v českých obcích unikátní. V době josefínské vzniklo několik menších publikací o české historii, začala vznikat i česká žurnalistika, v době metternichovského absolutismu bylo obojí potlačeno. Těsně předtím, než Palacký začal vydávat své monumentální dějiny českého národa, J. K. Tyl hledal v historii poučení pro současné úsilí lidu o své povznesení, což byl v podstatě demokratický požadavek. Úroveň zmíněné šestileté povinné školní docházky není v literatuře příliš pozitivně hodnocena. Nebyli učitelé a docházka byla kvůli vzdálenosti škol sporadická a učily se jen základní tři, čtyři předměty. S postupným vzděláváním učitelů se situace lepšila. Střední školy, které se v habsburské říši začaly postupně zakládat, byly německé a národnostně a politicky nerovnoprávní Češi s velikými obtížemi dostali určité možnosti o více jak půl století později. Úroveň výuky historie závisela na znalostech a odvaze českých učitelů, neboť za vlastenecké postoje byly značné existenční a trestní postihy. V literatuře máme desítky příběhů statečných učitelů vlastenců, kteří opatrně vnášeli povědomí o české reformaci jako slavné době českého národa. To se rychle šířilo. Po zavedení parlamentarismu koncem 60. let se právně situace poněkud zlepšila pro zakládání českých škol. I když nebylo snadné získat vládní povolení, čeští politici vyvíjeli trvalé úsilí. Vykládat českou historii z hlediska národa, vlasteneckých aspektů, bylo ovšem stále velmi riskantní. Příznivější podmínky byly na skromném počtu dívčích škol, které byly soukromé, vybudované z veřejných sbírek (podobně jako většina budov chlapeckých škol).

Odmítali uznat Čechy jako rovnocenný národ

Podobná situace byla na české univerzitě otevřené roku 1882. Univerzitní vzdělání bylo závislé na vládní politice, v humanitních vědách převažoval pozitivismus a v historii důraz na středověk, neboť tyto přístupy byly většinou apolitické – neučily myslet. Masaryk se velmi angažoval v obraně české reformační historie. Základy demokratizační orientace vzdělávání byly položeny již řadou vzdělaných českých obrozenců, majících důvěru v pozitivní potenciál českého národa a přijímajících z osvícenských myšlenek především to, co bylo potřeba pro jeho pozitivní rozvoj. Jejich snahy padaly na úrodnou půdu a i dnes budí pozitivní dopad jejich činnosti úžas. V centru byla úcta k vlastnímu jazyku, vědomí ceny vlastního národa, jeho historie, kultury a silná inspirace pro společné úsilí o celkovou úroveň národa. Mezi českou inteligencí do velké míry zakořenila Palackého a Havlíčkova idea, že vzdělaný, kulturně a historicky integrovaný národ, sdílející důležité znalosti a demokratizační hodnoty, je nezastupitelný na cestě k obecnému pokroku, ke svobodě. Potřeby národa obrozenci často stavěli často nad soukromé. Masaryk tento přístup dovršil svou filosofií českých dějin ve spise Česká otázka, což mělo velmi pozitivní a trvalý dopad na práci části české inteligence. Český národ do konce 19. století v kultuře předčil rakouské Němce a v ekonomice je dohnal. Austroněmci přesto odmítali uznat Čechy jako rovnocenný národ.

Jen na Slovensku bylo postaveno na 800 škol

Demokratické dědictví obrozeneckých ideálů je dosud nejcennější dědictví naší moderní existence, zvláště v případě našich velikánů jako byl Dobrovský, Palacký, Havlíček, Masaryk. Dědictví to bylo cenné, ale pravidelně ohrožované, zvláště zvenčí. Nejúspěšněji bylo rozvíjeno za první československé republiky. Jen na Slovensku bylo postaveno na 800 škol. Co se z myšlenek našich velikánů vlastně učí dnes na školách? Přitom pro malý národ mravnost a vzdělání, včetně historické reflexe jako zdroje inspirace, zdravé sebeúcty a odvahy, jsou nejdůležitější zbraní proti tlakům silnějších států, které, jak se zdá, se nevzdaly tradiční myšlenky pohrdání malými národy. Stále sledují myšlenky na expanzi a budování velkých říší na úkor slabších, na úkor svobody, důstojnosti lidí a sociální úrovně většiny.

Šlo vlastně o zrůdný druh globalizace

Brutální úpadek škol a vzdělání, včetně historie, probíhal hlavně za německé okupace. Kromě 360 tisíc mrtvých znamenala likvidaci českých vysokých škol. Ve výuce se likvidovaly pozitivní aspekty naší historie a kultury. V podtextu bylo pohrdání menšími národy, víra v superioritu německého národa, velikášská idea expanze jako něco legitimního. Cílem byla snaha vládnout Evropě na troskách ostatních národů. Šlo vlastně o zrůdný druh globalizace, na což by se nemělo zapomínat. Než se po porážce nacistického Německa demokratická tradice stačila vzpamatovat, začala být dušena totalitním stalinismem s pokřiveným materialistickým marxismem, jeho expanzivní ideologií a nepřátelstvím k demokratickým a svébytným aspektům existence národů. Tato situace se odrážela i ve výuce ve školách. Naštěstí netrvala dlouho. Postupně nebylo tak škodlivé, co se učilo, ale to, co se neučilo. Nebyla náhoda, že škola byla zkrácena o dva roky. Nejcennější aspekty české existence byly v učebnicích velmi oslabeny.

Má vůbec Západ zájem na šíření demokracie?

Totalitní režimy jsou vždy namířeny proti humanitnímu vzdělávání, demokratickým tradicím a národní historii v osvícenském smyslu. Tyto oblasti jsou obvykle násilně zideologizovány, zpolitizovány za účelem snadnější manipulace obyvatelstva pro cíle mocných. Někdy dochází i k zamlčování. Potlačená národně humanitní tradice žila i v 50. letech skrytě dál, v povědomí mnoha lidí, mezi řádky, v různých publikacích, aby se znovu vynořila s liberalizací politických poměrů v 60. letech, na níž měli zásluhu i komunisté. Tento proces dával prostor i pro objektivnější pohled na historii. Na kolik se tato liberalizace dokázala zakořenit v myslích mladých lidí, je otázka, neboť tento obrodný proud byl zlikvidován okupací vojsk Varšavské smlouvy s přikývnutím Západu, koncem 60. let. To má dodnes neblahé následky. Důsledkem byl existenční postih statečných lidí, emigrace, demoralizace, odcizení, iluze o Západě, snížení úrovně vzdělání. K tomu přistupoval oportunismus, který charakterově poznamenal zvláště mladší lidi. Má vůbec Západ zájem na šíření funkční demokracie, která závisí na humanitně a demokraticky vzdělané veřejnosti, na směřování k sociální spravedlnosti, na respektu k národním entitám, jejich podmínkám existence? Každý národ je má totiž jiné a je nutné z nich vycházet.

Z bolševického deště pod globální okap

Návrat ke svobodě, jak se změna režimu roku 1989 často nazývá, opět nebyl návratem k funkční demokracii, ke vzdělání, které by bylo v souladu s požadavkem osvícenské vědecké objektivity, služby úrovni společnosti a principu spravedlnosti. Zaznamenali jsme spíše odraz cílů mocenských neoliberálních globalizujících vrstev, které s existencí národů, natož vzdělaných národů, nepočítají. Že se mocenská vrstva v Československu zhlédla v ekonomickém liberalismu západu jako cesty k prosperitě, zvláště své vlastní, nebyla náhoda. V důsledku jejích podstatných nedostatků ve vzdělání také nebyla náhoda, že jí národní tradice byly a jsou lhostejné. Vrstva disidentů se touto dimenzí také moc nezabývala. Hned začátkem 90. let se objevila řada sloganů, kterým lidé věřili a které byly vnášeny do škol. Tvrdilo se, že národy způsobují války, že tržní ekonomika (kapitalismus) a soukromé vlastnictví jsou zodpovědnější než státní a národní, že ve svobodě mají všichni stejné možnosti.

Žáci jsou vychováni k sebestřednému individualismu

Pokud jde o vzdálenější minulost, na internetu se objevila stížnost, že změny ve výuce historie nepostupují dost rychle, že se stále učí v duchu českého národního obrození. Přitom středoškoláci často neznají nejzákladnější data naší historie 20. století a jejich význam. Ukazují to různá interview se studenty, uveřejňovaná na internetu. Osvícenský koncept přístupu k historii vědomě přispíval k soudržnosti společnosti na základě sdílení pozitivních hodnot, k vytvoření polis, schopné efektivní účasti v politice, včetně kontroly mocenské vrstvy. Jistě jsou učitelé, kteří zůstali věrni této tradici, ale v podstatě jsou bezmocní, k čemuž přispívá důraz na práva dětí, na vlastní názor, bez skutečných znalostí. Žáci jsou celkovou atmosférou vychováni k sebestřednému individualismu, k nerespektu k učitelům, rodičům, ke společnosti, k morálce, k češtině a v neposlední řadě k národní historii. A naopak, EU je jim předkládána jako ideál.

S říšemi už jsme si užili

Jako Češi máme v ohledu budování říší tragické zkušenosti, neboť obsahovaly silné aspekty násilí a destrukce. V současnosti můžeme považovat za násilí odstraňování ze školních učebnic důraz na pozitivní aspekty naší národní historie, překrucování historie ve prospěch sil nedemokratických, včetně Habsburků, šlechty, katolické církve a dokonce německých nacistů. Spíše než sledování vývojová linie panují ve výuce historie příběhy, důraz na zajímavosti, nedůležité jevy a osobnosti. Vše se děje na úkor pochopení příčin a důsledků jevů, vývoje a schopnosti myslet v souvislostech. Atomizované sondy do historie bez hlubších souvislostí nejsou historií, ale manipulací. Atomizovaná společnost s nejrůznějšími úzkými zájmy nemůže být nikdy demokratická, ale může být liberální, s inklinací ke konfliktům a nakonec k fašismu. Stoupenci demokratických a národních hodnot se opět stávají disidenty.

Tento vývoj je velikou zradou!

Co však můžeme čekat od škol, které jsou pod tlaky různých reforem, nesmyslných aktivit, inkluze, plánované zkrácení školní docházky o dva roky atd.? Kdo je zodpovědný za nebezpečný úpadek kultury, která již nepřispívá k tomu, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, aby dovedli rozlišovat dobré od špatného, důležité od nedůležitého, ale vyžívá se v destruktivním, upadlém? Bylo by třeba veřejné diskuse o těchto problémech. Musí se vyvinout tlaky, aby vzdělání sloužilo úrovni lidí, národa a ne soukromým zájmům nadnárodních korporací, církví, bank, kterým národy se svou identitou a integritou překážejí. Tento vývoj je velikou zradou na dosaženém kulturním a sociálním pokroku a na osvícenské filosofii, která k němu vedla. Naši národní existenci není možné brát jako samozřejmou, na což už upozorňoval Masaryk s odkazem na rozpínající se liberalismus na konci 19. století. Cestou z této situace se zdá být kombinace poučeného odvážného kritického přístupu k současné realitě z hlediska morálních, demokratických a národních hodnot, poučená, morální obhajoba všeho pozitivního, co nám minulé generace zanechaly. Je třeba trvat na tom, že entita národa a úsilí o její úroveň je legitimní z hlediska historie, úrovně lidí, humanitní demokracie a sociálního pokroku.

Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka. Text je rozšířením a úpravou jejího projevu, který přednesla dne 7. listopadu na pražské konferenci levicových organizací Ztráty a nálezy.