Jenže studovat polské zemědělství ve Varšavě je zhruba stejný nesmysl jako věnovat se poslední rok rozvoji jaderné elektřiny v Německu. Vrátil jsem se proto v čase o tři roky zpět, kdy jsem vyjel k východní hranici Polska, abych u kamarádovy babičky na vesnici zjistil, jak hluboce se polský venkov proměnil v posledních deseti letech, zejména vlivem peněz z Evropské unie.

Polští zemědělci jsou jako ti čeští – stěžují si, že je buď moc velké sucho, nebo příliš prší. Ukazují, že mají ve srovnání se starými členskými zeměmi Evropské unie malé dotace, a proto mohou být těžko konkurenceschopní. Statisticky je v Polsku nejvíce malých hospodářství do dvanácti hektarů. Drtivá většina z nich také potravinářskému průmyslu nic nedodává, protože má sama málo.

Kdo má ale v Polsku status rolníka, platí minimální daně a sociální pojištění. Ale ze statistik také vyplývá, že skoro polovina těchto rolníků pracuje jako zaměstnanci ještě někde jinde. Polská ves neprošla kolektivizací jako ta česká a má tím pádem opačný problém: příliš mnoho pracujících a příliš mnoho malých hospodářství.

V praxi to vypadá tak, že lidé práce na venkově opouštějí, ale stále tam žijí. Místo záhonů se zeleninou mají květiny. Opravují domy. Dodnes si pamatuji slova manželky jednoho z východopolských farmářů, která se za svým mužem přistěhovala před patnácti lety z Gdaňska, tedy z druhého konce Polska. „Když jsem sem začala jezdit, vypadalo to jako úplně jiná země, jiný stát. Třeba splachovací záchod a pořádná koupelna byly výjimkou,“ pravila.

Její manžel je jedním z těch, kteří se z mála vypracovali na majitele většího hospodářství. Měl třeba ze Spojených států dovezený pravý džíp, který mu někteří sousedé záviděli, ale dvacet let nebyl na dovolené.

Polský venkov byl a je politická veličina, kterou se komunisté po druhé světové válce raději ani nepokusili znásilňovat. Jen venkovany v podstatě nahnali do politické ohrady. Sepětí vesničanů s půdou se tak během komunismu vlastně ještě prohloubilo, třebaže dnes mladí lidé, pokud jen trochu mohou, z venkova odcházejí za prací do měst nebo do zahraničí. V zemědělství dnes pracuje patnáct procent polské pracovní síly, ale toto odvětví tvoří jen čtyři procenta hrubého domácího produktu.

Poláci pochopili, že Evropská unie pro ně znamená historickou šanci se geopoliticky posunout z východu na západ. Venkované byli nejprve spíš proti unii, ale poté, co na polský venkov a především na východ země, kde převažují oni drobní majitelé půdy, začaly proudit dotace, se jejich postoj začal měnit.

Například při prezentaci v Agentuře pro rozvoj venkova jsem jen koukal na možnosti, jaké má polský rolník v získávání různých dotací. Poláci si prostě ve všech koutech evropské byrokracie dokážou prošlapat cestičku, dosadit svoje lidi a dostat do země peníze.

Mají nejvíc dotací v evropském programu „Sklenka mléka“, jsou rekordmany v programu „Ovoce ve škole“, získávají velké peníze třeba na pěstování tabáku nebo na včelařství. Takhle vypadá využití Evropské unie v praxi, takto se získávají peníze pro voliče, říkal jsem si a fascinovaně hleděl na další a další tabulky, které nám předkládali.

Teprve při takovém detailním pohledu na vnitřek polské společnosti a její odhodlání vydobýt si silné a respektované místo v Evropě člověk pochopí, proč polští politici podporují budoucnost Evropské unie, proč stojí o to být u klíčových rozhodnutí, i když nejsou v eurozóně.

Není tedy až takové zjednodušení říci, že evropská politika v Polsku začíná u sedláka. 

Komentář byl publikován v pořadu Zamyšlení Rádia Česko na rozhlasové stanici ČRo Rádio Česko.

Publikováno se souhlasem vydavatele.