Většina jich zůstat chce. Žije na venkově, kde život byl, je a bude veden prioritou místní samosprávy, určenou generacemi klanového řízení a chování. Tak tomu v Afghánistánu bylo vždy a je tomu tak i dnes.

Není to tak dlouho, kdy na konferenci Forum 2000 v Praze Henry Kissinger prohlásil, že pokud chceme jednat s islámskou zemí a porozumět jí, nesmíme překročit mentalitu 16. století, ze kterého se islámský svět více či méně neposunul.

Opomíjení zmíněné myšlenky (jež se stalo vlastně pravidlem) znamenalo, že společné západní aliance – rozumí se NATO a USA – utrpěly svou největší porážku od druhé světové války. Celková dvacetiletá útrata přes 2 biliony dolarů, tedy 50 tisíc dolarů za každého Afghánce (!), tisíce obětí z řad vojáků a nesčetné další oběti z řad místních policistů a civilistů, to vše vyhozeno z okna. Kvůli čemu? Aby se pozastavil terorismus? V žádném případě. Aby se ženy dozvěděly o svých právech a měly možnost výuky? Nelze posunout 16. století do toho současného v jedné a stejné zemi a očekávat harmonizaci. Pokud by se dnes jedna z nově osvícených žen pokusila své sebevědomé myšlenky v Afghánistánu šířit, tak skončí v díře, kde ji ukamenují k smrti. Stejně tak jako v 16. století, akorát že mučitelé dorazí toyotou, ne na oslu.

Návrat Afghánistánu do přirozenějšího stavu, alespoň v tom, že v zemi budou pouze „místní“, nabízí možnost k pozastavení a hodnocení situace. Co z toho vyvodit? Dvě věci. Zaprvé: posouvat část země do jiného století a myšlenkového stavu, který s tím souvisí, zatímco druhá část zůstává v tom svém, nikdy nemá smysl. Demokracie nikdy neměla, nemá a v dohlednu nebude mít v Afghánistánu žádnou budoucnost. Jedná se o nerelevantní a neznámý kulturní a myšlenkový stav. A zadruhé: pokud musí dojít ke zmíněnému kroku, tak jedině přes peníze. Nikoliv vojákům, ale přímo do kapsy občanů. Dát každému v Afghánistánu těch 50 tisíc dolarů rovnou do kapsy. S takovými penězi těžko neotevřít hranice, jednat a kšeftovat se Západem, těžko brát fundamentální terorismus jako cestu pro zlepšení kvality života.

Právě to pochopila Čína. Proto bude Afghánistán patřit Číně. Nikoliv politicky, ale ekonomicky. A dnes se to první rovná tomu druhému. Jenže my na Západě stále upřednostňujeme falešné představy a dogmatické ideály na úkor lidské reality. A to je přesně to, co se stane uvnitř civilizace, která spěje k vlastnímu rozkladu.

(článek byl publikován v MF Dnes 27. 8. 2021)