Asi nejpozoruhodnější na současném New Yorku je, že všichni, ale opravdu všichni neustále drží v ruce mobilní telefon a neustále do něj zírají; z mobilního telefonu se stala pátá končetina vlastního těla. Mladí lidé, zejména mladé slečny, které jsou k nadužívání mobilů nejnáchylnější, spěchají po chodnících newyorským tempem, přičemž slepě drží telefon před sebou, nedívají se ani nahoru, ani dolů, ani do stran, a až v poslední chvíli obcházejí čelní srážky.

Kromě sprintujících „zombíků“ s mobilními telefony se v ulicích objevila nová smrtící zbraň – rychlý a zběsilý cyklista. Na každé druhé třídě je vyhrazený pruh pro cyklisty, který okupují výhradně rychlí Mexičané na vysokorychlostních elektrokolech, kteří rozvážejí svým zákazníkům vše, na co si vzpomenete, zahleděni do soukromí svého digitálního světa. Kromě neustále kličkujících taxíků se tak člověk musí mít na pozoru i před smrtí na kole; to není vtip, se vznikem těchto rychlostních dálnic pro cyklisty prudce vzrostl počet nehod a ano, i úmrtí souvisejících s jízdou na kole. Ale na druhou stranu, rychlost a smrt v důsledku rychlosti je v New Yorku běžným jevem.

Výrazně to kontrastuje s jízdou metrem, kde není vůbec žádná rychlost, kromě pomalu houkajících vlaků, které jsou přeplněné cestujícími jiné než bílé pleti; všichni sedí v naprostém tichu, shrbení na svých sedadlech a zírají do mobilních telefonů. Jen občas je ticho přerušeno všudypřítomným psychotikem, který osaměle řve na konci vagonu metra, zatímco ho všichni bezstarostně ignorují v rámci zažité mentality „nevšímej si ho, nebo ti udělá něco hrozného a zažaluje tě“, která k New Yorku patří (mimochodem, vzpomínám si na nedávnou scénu, kdy nahý muž ležel na zádech na chodníku a masturboval, elegantně oblečený kolemjdoucí ho překročil, a přitom si s někým povídal do mobilu).

Mobilním telefonem navozené ticho v útrobách města vyvažuje kakofonie tisíců jeřábů, které od rána do večera zvedají ocelové nosníky do tzv. „jehlových“ mrakodrapů, které sahají až na Měsíc. Jsou tak úzké, že do jednoho patra se vejde pouze pár bytů, s prodejní cenou 66 milionů dolarů za byt. Snad jejich výška utlumí hučení tisíce sanitek, které frčí pod nimi na pohotovost, plné obézních diabetiků (v Americe je nejvyšší výskyt obou těchto nemocí ve vyspělém světě).

Abych se od toho všeho odpoutal, hledal jsem útočiště na dvou relativně klidných místech ve městě – ve stále prvotřídním Metropolitním muzeu umění, které bylo přeplněno (což je dobré znamení), a na zelených pastvinách Central Parku (také přeplněno), který si, alespoň podle mě, stále drží titul nejlepšího městského parku na světě.

New York se dál neustále mění, přičemž zůstává monolitem kulturního a finančního světa. Je to město, které je dnes čím dál tím více okupováno populací cizích mravenců (pouze 44 % obyvatel města jsou bílé rasy), všichni do jednoho slepeni dopaminem neosobního digitálního světa, z něhož, dle nejnovějších statistik, většina Američanů dostává svou denní „informační potravu“ jen a jen ze sociálních sítí.

Z New Yorku jsem se vydal do Connecticutu a na Yale, kde jsem povečeřel se dvěma dobrými přáteli, českými lékaři z Yale. V nově otevřené hlučné, ale dobré italské restauraci: Martin Plavec, vedoucí lékař kardiologie, a Bohdan Pomahač, primář plastické chirurgie, kterého není třeba představovat. Na Yale je překvapivě mnoho Čechů, všichni jsou skvělí a všichni stále více odtrženi od svých českých kořenů při cestě k úplné amerikanizaci. Následující den cesta po Connecticutu ukázala, že je to stát s kapsami zločinu zvanými města, ale jinak zůstává krásný, zelený, plný koňských farem, zakořeněný ve své koloniální minulosti Nové Anglie, s mnohem menšími citovými výkyvy, než je běžné ve „Velkém jablku“ (NYC).

Poslední zastávkou mé cesty byl New Orleans, kde jsem se setkal s několika dobrými přáteli, abychom si společně zahráli trochu jazzu. New Orleans mám nejraději, kvůli úžasné směsici hudby, kultury, jídla, ústřic a naprosté bizarnosti; z verandy jsem spatřil hubeného černocha, který plným hlasem vyřvával kreolskou píseň, přitom hrál na obrovský akordeon připevněný k hrudi a bruslil po ulici na kolečkových bruslích. New Orleans není součástí USA, je to vlastně malá část severního Karibiku, která se nějakým způsobem ocitla na americkém pobřeží, obklopená bažinami a aligátory. Město je nadále řízeno podvodníky a piráty, na ulicích v kteroukoli denní hodinu tančí tanečnice u tyče, hudebníci a prostitutky. Prakticky bez vstupného, pokud víte, kam jít, si můžete v zapadlém baru poslechnout v neformálním jamu superhvězdy, jako je kytarista John Fohl nebo klavírista John Cleary, a přitom popíjet slušně natočené místní pivo s panákem bourbonu. Když se zatouláte ven, narazíte na světoznámou klarinetistku Doreen Ketchensovou a její rodinu, jak hrají jazz na rohu ulice, a to jen za spropitné.

Celkově je Amerika stále skvělá, ale má problémy. A pokud má Amerika problémy, máme je i my. Problémy jsou jak zjevné, tak i subtilní, čímž jsou vážnější. Ty subtilní se projevují někdy dost zvláštně: ještě nikdy jsem neviděl Američany tak zdvořilé. Dokud nevybuchnou. Zdvořilost tu není upřímná, nařizuje ji vynucená politická korektnost, zveličená do absurdna, v čím dál tím dystopičtější americké společnosti. Je to společnost, která je ozbrojena až po zuby (v Americe je v soukromých rukou více zbraní, než je počet obyvatel), ve které každý hledá vlastní identitu a sebeúctu nikoliv tím, že si ji objektivně zaslouží, ale tím, že přijme mantru oprávněně si stěžující oběti. Globalizující mraveniště digitálního světa totiž pohltí jednotlivce, takže každý v zoufalství hledá vlastní identitu tím, že se snaží stát odlišným, ať už četným tetováním a piercingem, opakovanou změnou pohlaví, nebo tvrzením, že je obětí toho či onoho procesu, nehody nebo události. V čele tohoto peletonu mířícího do propasti stojí krátkozrací a rozmazlení vysokoškolští studenti, kteří se bez znalosti historie a skutečných událostí ukládají ve stanech na elitních vzdělávacích institucích, aby protestovali proti postupu Izraele v Gaze, přičemž polovina z nich by Gazu na mapě vůbec nenašla. Pro ně, a nejen pro ně, musí být válka čistá, civilisté musí být z boje nějak vypreparováni. Kobercové nálety, které srovnaly se zemí nacistické Německo, aby se válka vyhrála – o Hirošimě nemluvě –, jsou v dnešním světě, kde má každý právo na všechno... nepředstavitelné.

Lidem se nedaří oddělit fakta od pocitů, nedaří se definovat skutečný směr a cíl společnosti prostřednictvím skutečného dialogu. Proto mě také nejvíce zaujalo, že nikdo, s kým jsem mluvil, se nezmínil o nadcházejících prezidentských volbách nebo o současných událostech, které jim předcházejí, a to i přes to, že při uvažování o možném vítězství „oranžového pána“ anebo „ospalého Joea“ alespoň polovina Američanů zešílí a půjdou do ulic. Jenže dnes má Amerika přesně ty dva kandidáty, které si zaslouží; oba totiž dokonale odrážejí současný stav Ameriky. Biden představuje labutí píseň stárnoucí demokracie, systému, který v ekonomicky globalizovaném a digitálně ovládaném světě skomírá kvůli prosté nepraktičnosti, zatímco Trump reprezentuje narcistického, ustrašeného, morálně pokleslého, po sobě toužícího občana, který vytlačuje z cesty instituce, výsledky voleb i bývalé prostitutky, aby dosáhl toho, co chce. Není tedy divu, že když si Američané nemají mezi čím vybrat, mají jasno. A nebudou o tom s nikým diskutovat. S nikým.

Možná je to tím, že míra frustrace – ať už skutečné, nebo domnělé – je tak vysoká, že už prostě nemá smysl debatovat. Jak řekl přední americký komik a společenský komentátor Bill Maher: poprvé v americké historii jsou tu volby, při nichž si obě politické strany – republikánská i demokratická – přejí, aby jejich kandidát zemřel co nejdříve před volbami.

A to mluví za vše.

(text vyšel v revue Přítomnost dne 3. června 2024)