Kromě toho, že z panovníků byla nejdéle sloužící, byla také nejvíce cestující a nejsledovanější panovnicí v historii králů a královen. Vládla sedm desetiletí, neochvějně oddaná rituálům své role, uprostřed velkých společenských a ekonomických změn a rodinných skandálů.

Po celou dobu své vlády zůstala Alžběta odhodlaně věrná charakteristické odměřenosti, formálnosti a okázalosti, jimiž se monarchie dlouho snažila uchovat si mystiku, která stála v pozadí její existence a přežití.

Jejímu osobnímu chování se nedalo nic vytknout, nikdy nebylo poskvrněno ani nejmenším náznakem skandálu. Alžběta nabízela svým poddaným zrcadlo vysokých morálních standardů, o něž mnozí panovníci a vůdci mohou usilovat, ale prakticky skoro nikdy nedosáhnou.

Aby dědičná monarchie fungovala v demokracii, musí občané přijmout jistou fikci, že jedna osoba a její rodina stojící nad politikou může reprezentovat národ a jeho hodnoty. Takovou osobou byla královna Alžběta. Poslední z monarchů, kterým se podařilo vzdorovat současnému trendu záměrné degradace monarchií, kdy krále a královny lze jen stěží odlišit od běžných občanů. Její smrt tento trend zpečetí.

Z této perspektivy vzato, její smrt znamená nejen konec jedné éry, ale konec dominující části světových dějin a kultury staré tisíce let. Jedná se o konec dějin králů a královen, kteří sloužili jako kotvy svého lidu, dějin držených na místě nevysloveným konsensem mezi panovníkem a poddanými.

Což nás přivádí k možná skryté, ale o tolik závažnější otázce, kterou smrt královny vyvolává. Jedná se o směřování a budoucnost vzorů lidských hodnot, v širším smyslu i lidstva samotného.

Kromě otázek popularity, užitečnosti a slušnosti se jedná o to, zda jsou naše současné společenské a (kontra)kulturní trendy schopny uznat, že elitářství, v korektním smyslu slova, s nádechem mystiky a důstojnosti může být – když ne pro někoho samozřejmou, tak z lidské podstaty tou nezbytnou složkou kultivace lidské morálky.

(publikováno dne 12. 9. 2022 na www.pritomnost.cz)