Právní základ měly obě strany pro svou žalobu stejný. Chorvatsko poukazovalo mimo jiné na útoky Jugoslávské lidové armády na východochorvatské město Vukovar v roce 1991. Obrázky z té doby jsou skutečně hrůzné.

Z města skoro nic nezbylo, mnoho lidí přišlo o život a mnoho se jich muselo dát na útěk. Jugoslávská armáda a srbské síly v Chorvatsku páchaly v první polovině 90. let velké zlo. A nejenom ve Vukovaru. Ale přesně podle očekávání zločiny soud neshledal jako genocidu.

Srbsko z toho přesto vyšlo poměrně špatně: soud uvedl, že útoky skutečně mířily proti chráněné skupině obyvatel, s cílem je vyhnat. Porota počtem hlasů 15 proti dvěma však v tom všem neviděla naplnění podstaty genocidy. Muselo by být prokázáno, že se Jugoslávie pokoušela Chorvaty fyzicky zlikvidovat.

Na nelibost v Chorvatsku pak narazilo ustanovení soudu, že těžké zločiny z roku 1991 se Srbsku tak jako tak nedají přičíst jako genocida, protože Jugoslávie podepsala Konvenci proti genocidě až o rok později.

Reakce Chorvatů z Vukovaru tak jsou jednoznačné: tvrdí, že spravedlnost je opět obešla. Oficiální reakce také není pozitivní, Záhřeb ale rozsudek bude respektovat.

Srbsko potom svou protižalobu stavělo opět na zločinech na území Chorvatska. Srbsko se snažilo dokázat, že operace Bouře, od níž letos v létě uplyne 20 let, byla genocidou. Šlo o akci, kterou se chorvatské síly snažily srbské obyvatelstvo vyhnat ze země.

I tady soud postupoval v principu stejně. Uznal sice, že to byla akce mířící proti jedné skupině, že její plánovači předem věděli, že výsledkem bude masový útěk obyvatelstva, ale opět se nepovažuje za prokázané, že chorvatské síly měly v úmyslu srbské obyvatelstvo v Chorvatsku fyzicky zlikvidovat.

Srbská protižaloba je o deset let mladší než původní žaloba chorvatských právníků. Teď Bělehrad uvádí, že vítá, že soudci alespoň operaci Bouře prohlásili za zločin. Soud žaloby zamítl obě. Obě skoro shodně s tím, že zločiny se děly, ale genocida to nebyla.

Je to rozsudek očekávaný. A to z prostého důvodu. Mezinárodní justicí uznaný případ genocidy je z 90. let na Balkáně jenom jeden. Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii, také v Haagu, odsoudil několik lidí za podíl na genocidě ve Srebrenici na východě Bosny, kde Armáda republiky srbské a další srbské síly připravily o život osm tisíc muslimských mužů.

Všechny ostatní zločiny na Balkáně té doby se za genocidu prohlásit nedaří. Bosna a Hercegovina, na jejímž území Srebrenica leží, žalovala Srbsko z genocidy také. A ani přes to, že ve Srebrenici se genocida stala, neslyšeli pozůstalí obětí od Mezinárodního soudního dvora v Haagu to, co slyšet chtěli.

Porota tehdy sice uznala, že Jugoslávie, potažmo Srbsko genocidě nezabránilo, i když mohlo a zločiny nedostatečně potrestalo. To je samo o sobě odsouzení velmi těžké. Už tam ale nestálo, že Jugoslávie nad Bosnou a Hercegovinou genocidu jako stát spáchala.

Za zločiny na území Chorvatska žádný člověk nebyl odsouzen pro genocidu. Nikdo z ní ani nebyl obviněn. Proto nikdo nemůže za genocidu v tomto prostoru odsoudit hned celý stát.

Je ale otázkou, co za důvěru mezi lidmi takový proces a takový rozsudek vytvářejí. Ve Vukovaru je soužití obou národností nadále mimořádně složité. A vztahy mezi státy to také nezlepší. Jedno je jisté: tlustou černou čáru za minulostí plnou obětí, jeden proces a jeden rozsudek neudělají. Na tom musejí znesvářené národy pracovat samy.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.