• Dá se s jistotou říct, že Erdogan je diktátor?

No, to si vygooglujte.  Chci tím říct, odpovědět na některé politologické otázky není těžké. Vygooglete si něco, přečtěte si noviny, nebo se třeba běžte zeptat lidí  do ulic Olomouce, jestli znají nějaké žijící diktátory dnešní doby. Odpověď na tuhle otázku přenechám ostatním.

• Většina tureckých univerzit byla po puči uzavřena. Kolik univerzit teď vůbec funguje?

Část univerzit přestala fungovat úplně. Myslím, že takových třicet nebo čtyřicet procent akademiků padlo čistkám. Existuje publikace Globalisation Journal, a v jednom z jejích posledních vydání je o tomhle článek. Po těch čistkách klesla vědecká produkce v Turecku odhadem na osm procent. Osm. Nemáme přesná čísla, protože turecká vláda je už neposkytuje, ale z toho, co vím, tak skoro čtyřicet procent akademiků prošlo čistkami nebo bylo propuštěno.

Skoro polovina. A ten zbytek – nemůžu říct, jestli se jim daří, nebo ne. Můžou předstírat, kvůli tomu, co se stalo. Turecká ústava se změnila, bez činnosti vlády, a teď prezident může jmenovat rektory univerzit. Předtím k tomu vláda měla co říct, ale teď je to na prezidentovi, ten může říct: „Hele, z tebe bude rektor“. Technicky vzato univerzity transformují. Polovina personálu je pryč, takže musí zaplnit místa. Pravděpodobně islamisty nebo velmi pragmatickými sekularisty. Je teď spousta akademiků, kteří nemají nic napsáno, ale rádi přijmou pozici děkana, i když nejsou islamisté. Mění se, takže od tureckých univerzit nemůžeme čekat stejné reakce jako od západních univerzit. Podle mě se prozatím snaží přečkat tuhle dobu s minimálními škodami.

• Turecko stále nepřestalo se snahami dostat se do EU, očividným sporům s evropskými lídry navzdory. Proč se Erdogan a turecká vláda pořád snaží? Přesto, že je očividné, že Evropa už Turecko skoro nechce?

Nemyslím si, že Erdogan chce udržovat směr ke členství v EU. Jde o to, že věří, že vzdát se té ideje by bylo moc nákladné. Z hlediska ideologie nevěřím, že islamistická vláda v Turecku věří v Evropskou unii, to ne. Je to jen taktický tah. Jako islamisté nevěří v žádné evropské projekty, ale jsou tu určité skutečnosti, ekonomické, reálpolitické. Nemůžete čekat, že Erdogan náhle prohlásí „Tak my už nechceme.“ Turecko by to dostalo do těžké pozice. Vláda tlačí zemi hodně pragmatickým směrem. Zkombinujte si to navíc s problémy z evropské strany, jako uprchlická krize, populismus, a stále se měnící nároky na Erdogana. Erdogan už podle mě členství v EU nechce. Z hlediska hodnot už není proevropsky smýšlející. Ale z politických důvodů by to pro něj bylo drahé. Turecko totiž nemá ropu, potřebují spojení kvůli nízké ekonomice, a v důležitých oblastech jako investice, import a export Turecko pořád spoléhá na Evropu, zejména Německo. Takže Erdogan nikdy nebude otevřeně protievropský. Zároveň ale ví, že EU se mu nebude míchat do domácí politiky, což se mu hodí. Na jednu stranu drží Turecko blízko k Evropě, ale na druhou stranu, na tuzemské scéně se EU vysmívá, zesměšňuje evropské politiky. Například, když byl onehdy na návštěvě v Turecku německý ministr zahraničí, předseda vlády mu neposkytl schůzku. Turecký lid má tahle gesta rád. Je to populistické, lidé rádi vidí, když vláda s cizím politikem takhle vymete. Takže oni z téhle situace těží, ale aby bylo jasno: V turecké vládě momentálně není jediný ministr, který by věřil – upřímně, od srdce – v členství Turecka v EU.