Nic na tom nemění ani skutečnost, že výzkumníci zřejmě dali účastníkům na výběr paletu levicových a pravicových hodnot, aby se k nim přihlásili. Pak samozřejmě může vyjít, že většinu z toho lidé chtějí – například co nejvíce svobody i státem ovlivňovanou ekonomiku, co nejméně daní i co nejvíce státních výdajů, co nejmenší dluhy i plně hrazené zdravotnictví, neomezování soukromého vlastnictví i garanci práce pro všechny, motivaci pro ty výkonné i stejné platy pro všechny… Takový výsledek pak má podobný význam, jako vědět, že většina lidí má ráda fernet i mléko, bůček i pstruha, knedlíky i vařenou brokolici. Cokoli z toho si mohou kdykoli dát, naštěstí ale vědí, že sníst všechno dohromady není možné. Podobně je to i s těmi politickými hodnotami – zavést všechny na jednou dost dobře není možné.

Ono je těžké chtít po lidech samostatnost, když je stát provází od narození až do smrti. Sice si můžou vybrat, do jaké školy chodí, ale chodit musí. Každý musí mít občanku od státu a nahlásit mu, že se stěhuje. Totéž s řidičským průkazem, přihlašováním aut a nemovitostí. I živnostenský list jako podmínka podnikání je od státu. Zákony určuje stát. Zdravotnictví se platí z povinného zdravotního pojištění, důchod člověk dostává jen od státu. Tak to je k myšlence, že by se stát měl postarat i o práci, velmi blízko. A právě proto považuji za nutné se proti tomu vyslovit. Jasně říci, že do takové míry bychom na stát spoléhat neměli. Stát nemá být berlička i chůva, které nás provázejí celým životem.

Práce je přece nejhmatatelnějším projevem naší životní aktivity, doslova základní substancí svobody, podobně jako třeba právo kdykoli vyslovit svůj názor či překročit hranice země. Případnou státní garanci práce pro všechny, kteří chtějí pracovat, tak cítím jako dramatický útok na svobodný prostor. Jakmile by se totiž schválil takový zákon, začalo by se najednou regulovat nezadatelné právo každého člověka na rozhodnutí, co chce v životě dělat. A regulace znamená vždy omezení svobody. Nemluvím přitom o tom, jak by stát zjišťoval a měřil, zda ten dotyčný pracovat opravdu chce, nebo to jen říká. Kdy se už na něj vztahuje právo na práci a kdy už ne? A nabízí se další otázka, co by pak bylo s těmi, kteří pracovat otevřeně nechtějí? Z nich budou kriminalizovaní asociálové? To je milimetr od totalitních časů.