Text se zabývá metaanalýzou vztahů, poměrů, souvislostí a všelijakých okoličností, které vedly ke katastrofě způsobené dvanáctiletou vládou nacistů v Německu let 1933-45. A také tím, co se s tou katastrofou dá dělat, jak s ní naložit…  

Kdybychom totiž, jako lidé zodpovědného a vzdělaného národa (národů) věnovali alespoň část těch téměř pětadvaceti let na zpracování naší minulosti, mohli bychom dnes být alespoň na poloviční cestě k úspěchu, který nyní zaznamenává jako vůdčí síla Evropy právě Německo, stát poražený ve druhé světové válce.  

To bychom ale nesměli mít mezi námi takové myslitele, takové vládce, jakým je někdejší prezident Václav Klaus. Jeho životní smůlou je, že se na své pouti po tomto světě musí neustále poměřovat se svým předchůdcem, Václavem Havlem. Klausovým neštěstím přitom je, že zatímco Václav Havel byl vnitřním ustrojením a rodinnou výbavou vladař, Václav Klaus celý život vytahuje pomyslnou slámu z bot, a ona mu tam přitom neustále dorůstá.  

Nejnověji si Václav Klaus nechal udělit Truman-Reaganovu medaili svobody, i když – jak jistě dobře musí vědět sám, neboť dobro od zla a pravdu od lži rozezná i desetileté dítě – si jí ale vůbec, ale ani trošilinku nezaslouží.  

C.G. Jung, kromě jiného (analýza jeho textu by jistě vydala na slušnou disertační práci), navrhuje pracovat s tezí, že na zpracování minulosti je možné přijmout jistý „rozumný“ díl kolektivní viny. Tohle přesně, jisté rozumné přijetí kolektivní viny, právě dělali skuteční bojovníci proti komunismu, protože jen tím, že lucidní člověk přizná svůj díl viny na debilním systému, může zároveň mobilizovat síly k boji proti němu. To pan Klaus pohříchu nikdy neudělal, jen se dokáže štětit proti skutečným bojovníkům, přisuzovat jim absurdně záměr prý „monopolizovat“ si boj proti komunismu, zatímco milióny Klausů, Klausíků a Klausíčků proti „bolševikovi“ bojovalo prý (podle exprezidenta) nějakými „jinými“ způsoby.  

Na místě je otázka jak? Třeba rozčíleným šepotem pod peřinou? Nebo snad drzým posloucháním Svobodné Evropy přes sluchátka? Či snad tím, že milióny Klausíků pokorně pochodovali s mávátky v prvomájovém průvodu, ale přitom děsně odvážně hleděli směrem k Západu?  

Jak již řečeno. Pan Klaus se udělením předmětné medaile nestal ani náhodou bojovníkem proti komunismu (to by se od komunistů nesměl nechat volit za prezidenta). Zajímavé bude sledovat, kde se příště bude snažit (a opět marně) vyrovnat Václavu Havlovi…