Na tiskové konferenci ohlásil opatření ve prospěch dlužníků malých částek, snižující nepoměr mezi jejich původními malými dluhy a nestydatými částkami, které po nich právem vymáhají exekutoři. Podstatou ministrova záměru je snížení odměn advokátům a exekutorům při drobných kauzách. Dlužník by měl ušetřit přibližně 4 tisíce Kč. Panu ministrovi a jeho spolupracovníkům nelze upřít dobrou snahu. Je ale příznačné pro jeho mediální taktiku, že novinku podává tak, jako by již byla definitivně rozhodnuta. Příznivý obraz ministra v očích veřejnosti je prostě třeba stále udržovat a musí se k tomu využívat každá sebemenší příležitost, která se namane.

Ve skutečnosti vyhlášky jdou teprve do připomínkového řízení. Obě dotčené profesní komory již daly najevo nespokojenost, takže lze počítat s tím, že budou klást odpor. Není tedy úplně jisté, že vyhlášky vstoupí v platnost přesně v té podobě, v jaké byly veřejnosti předvedeny a ostatně není ani zcela zaručeno, že je bude do života uvádět stejný ministr, který jim pomohl na svět. To ale Jiřímu Pospíšilovi nevadí, neboť příznivý dojem z prosazení přívětivé změny již veřejnost zaznamenala a dopadnou-li věci za pár měsíců poněkud hůře, nikdo si již na počáteční tiskovku nevzpomene. Mezitím se ostatně mohou objevit jiné příznivé zprávy, za kterými se případný neúspěch tiše ukryje.

Zatímco obě profesní komory budou jistě proti útoku na příjmy svých členů protestovat, nedobrovolní příjemci služeb exekutorů by mohli žehrat, že pan ministr nešel tak daleko, jak mohl. Vedle exekutorské odměny totiž dlužník platí ještě náhrady podle §§13, 14 a 15 vyhl. 330/2001 Sb., které jsou u těchto malých pohledávek v souhrnu vyšší než odměna exekutora. Vyšlo-li ministerstvo z úvahy, že při dobrovolném zaplacení dluhu do 15 dnů nemusí exekutor moc pracovat, a proto mu lze odměnu snížit, nabízí se otázka, proč stejným okem nepohlédlo také na tuto položku.

Přijaté opatření prospěje velkému počtu malých dlužníků. Řeší se jím ale pouze problém, který z hlediska ničivých dopadů exekucí na dlužníky není nejbolestivější a oprávněnost jeho existence nelze v zásadě zpochybnit: nelze přece požadovat, aby exekutoři prováděli vymáhání pohledávek zdarma. Politováníhodným úkazem jsou ale dražby exekučně zabaveného majetku pod cenou, často do rukou předem dohodnutého, exekutorovi blízkého zájemce: dlužníkovi se nesníží dluh o plnou cenu zabaveného majetku, věřitel dostane méně, než by mohl při řádném provedení dražby, a vydražitel se nemravně obohatí ke škodě obou stran. Lze se domnívat, že ani exekutor nepřijde zkrátka. Této nepřístojnosti by bylo možné učinit přítrž zřízením státního exekutorského domu, který by dražil všechen majetek, zabavený při exekucích a dbal by na korektní vedení dražeb.

K prodražení úhrady malých dluhů přispívají věřitelé z řad velkých firem ve vlastnictví státu nebo samosprávných orgánů, kteří si na zastupování v soudním řízení na vymožení pohledávky najímají drahé advokátní kanceláře. Většinou se jedná o desetiminutová jednání, při nichž soudci „cvakají rozhodnutí jak Baťa cvičky". Zastoupení žalobce plní jen formální úlohu, takže by je mohl vykonávat průměrný úředník. Pro advokátní kanceláře to je skvělý obchod za peníze daňových poplatníků.

Dalšího nešvaru se dopouštějí správci pohledávek či obchodníci s nimi tím, že čekají s uplatněním exekuce až téměř do vypršení desetileté lhůty vymahatelnosti rozsudku. Jejich prospěch mezitím naroste ke škodě dlužníka o úroky. Je to příjem, na jehož dosažení nemusí vynaložit žádnou námahu. Získané peníze mají povahu spekulativního kapitálu, tedy nemají ekvivalent ve zboží nebo ve službách. Je to čistě parazitní příjem. Bylo by na místě lhůtu vymahatelnosti soudem uznaných pohledávek zkrátit. Řádný hospodář by měl své pohledávky vymáhat bez zbytečných průtahů a neměl by se pachtit za bezpracným ziskem způsobem, jenž lze považovat za cílevědomé úsilí k zbídačení bližního.

Chce-li se tedy Jiří Pospíšil věnovat i nadále vylepšování postavení dlužníků, nabízejí se zde další výše uvedené možnosti. Opatření by ale dopadla na obchodníky s pohledávkami a exekutory tvrději než oznámené krácení odměn, proto je třeba počítat s tvrdším odporem profesních lobby.

Další příznivou zprávou je ukončení „dvojvládí" na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L., kde po několik měsíců působili souběžně a rozhodovali rukou společnou a nerozdílnou dva vedoucí státní zástupci, a to Jiří Křivanec a Jan Jakovec. Ukončení jejich nedobrovolného soužití je na místě, protože daný stav byl neslučitelný s ustanoveními zákona o státním zastupitelství. Mimo to zde docházelo k plýtvání penězi daňových poplatníků, protože jeden krajský zástupce byl nadbytečný, ale příplatek za řízení úřadu musel přesto dostávat.

Dobrá zpráva je ale ve skutečnosti svědectvím o významných neúspěších Jiřího Pospíšila v personálním řízení resortu. „Dvojvládí" vzniklo jako důsledek nezvládnutí řízení o odvolání krajského státního zástupce Jana Jakovce z funkce. Ten se proti ministrovu rozhodnutí odvolal k soudu a zhruba po třech letech uspěl. Jiří Pospíšil nevyužil možnosti trvat na svém pokračováním ve správním řízení a vrátil jej do úřadu. Obnovil pak správní řízení k návrhu na jmenování Jiřího Křivance, provedené Danielou Kovářovou na návrh Vlastimila Rampuly, a návrhu nevyhověl, čili - přeloženo „do lidštiny" - jmenování Jiřího Křivance zpětně zrušil.

V tiskové zprávě ministerstva není ani zmínky o tom, že Jiří Křivanec opouští z vůle Jiřího Pospíšila funkci krajského státního zástupce již podruhé. Poprvé jej odvolal kvůli sesazení státního zástupce Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky KSZ Ústí n.L. Jiří Křivanec jej takto potrestal za veřejnou kritiku vlivu „kauzy Čunek" na obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti; teprve dodatečně začal mluvit o vadách v jeho v práci. S ministrovým krokem tehdy veřejně nesouhlasil vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, který trval na tom, že pro odvolání byl nutný jeho návrh. Na vrácení Křivance do funkce za Pospíšilova působení na ministerstvu neměl sílu, ale v podstatě mu znemožnil uvolněné místo řádně obsadit, protože ministr může vedoucího státního zástupce jmenovat pouze na návrh jeho budoucího nadřízeného nebo nejvyššího státního zástupce. Dlužno podotknout, že Renata Vesecká tehdy moudře mlčela a nechala ministra, aby si horkou kaší vyjedl sám. V kritickou chvíli pak padla vláda a Vlastimil Rampula využil nezpůsobilosti Daniely Kovářové rychle se zorientovat ve složité situaci a vnutil jí vrácení Jiřího Křivance zpět na jeho místo.
Ve výsledku má Jiří Pospíšil na krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. vedoucího, kterého nechtěl. Dalšího, kterého nechtěl, sice přiměl k odchodu, ale až po překonání intriky vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který preventivně podal kasační stížnost proti jmenování Jana Jakovce, čímž chtěl dosáhnout udržení Jiřího Křivance ve funkci.

Ministr rozladil pražského vrchního státního zástupce již dříve i tím, že obsadil místo krajského státního zástupce v Hradci Králové proti jeho názoru.

Jiří Křivanec se na rozdíl od dalších postižených žalobců proti prvnímu propuštění nebránil soudní žalobou. Není známo, jak se zachová nyní. Stejně jako nepravomocně odvolaný Vlastimil Rampula má právo podat proti ministrovu rozhodnutí rozklad a popř. se soudit.

Na jeho propuštění je zajímavé i to, že se uskutečnilo s okamžitou platností s tím, že případný rozklad propuštěného proti rozhodnutí ministra nemá odkladný účinek. Ve stejném režimu byl ovšem odvolán také Vlastimil Rampula, který ale nadále sedí na svém křesle, tváří se, že se z něj nenechá vypudit a využívá svého postavení k občasnému maření záměrů ministra a nejvyššího státního zástupce, čili k rozvracení státního zastupitelství zevnitř. V jeho případě ministr trpí podrývání své autority. Zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o návrhu nejvyššího státního zástupce na odvolání Vlastimila Rampuly překročil dvojnásobně. Nakonec jej sice odvolal, ale ponechal jej v úřadě až do rozhodnutí o rozkladu, s kterým také neúnosně váhá bez ohledu na to, že trpěním odvolaného vrchního státního zástupce v úřadě podkopává autoritu nejvyššího státního zástupce. Z toho lze vyvodit, že navzdory tlachání politiků o nutnosti zabezpečení nezávislosti státního zastupitelství je nejvyšší státní zástupce nezávislý jen na délku vodítka, na kterém jej drží ministr, jehož nezávislost zase omezuje délka vodítka, drženého bůhvíkým, nebo možná jen jeho neschopnost se rozhodnout. Jde o to, která možnost je horší.

Ostatně o nezvládnutí personální situace v resortu svědčí i skutečnost, že na obsazení důležité funkce ředitele odboru dohledu si Jiří Pospíšil musel „vypůjčit" státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a jiná místa obsazují pohrobci normalizace, sesazení Pospíšilovými předchůdci i jím samým z ředitelských funkcí.

Perličkou je souhlas protikorupční vlády s novelizací trestního řádu, která umožní, aby se pachatel po doznání a po vyrovnání škody, způsobené poškozeným, dohodl se státním zástupcem na výši trestu. Součástí dohody je vzdání se práva na odvolání. Jde o prvek trestního řízení, převzatý z právní praxe U.S.A. a nyní užívaný i v některých evropských státech. Nelze jej použít pouze pro trestné činy, jejichž výsledkem byla smrt. Dohodu státního zástupce s pachatelem musí odsouhlasit soud, který pak ale v dané věci nebude nařizovat hlavní líčení, pouze veřejné zasedání. Poškození budou ušetřeni nutnosti vypovídat před soudem. Toto opatření má odlehčit přetíženým trestním soudům.

Soudní řízení trestní se jím skutečně u vybraných případů podstatně zjednoduší a urychlí. Z teoretického hlediska je ovšem sporné, zda tato novinka odpovídá zásadám Listiny základních práv a svobod, neboť podle nich o vině a trestu rozhoduje pouze soud (o dohodě pachatele s orgánem moci výkonné ani zmínka) a k podmínkám spravedlivého procesu patří právo na odvolání. Nikdo by neměl být nabádán, aby se vzdal výměnou za nějakou výhodu svých ústavních práv. Zejména ale dochází k posunutí rovnováhy mezi mocí výkonnou a soudní v neprospěch moci soudní. Zvyšuje se výrazně váha moci výkonné, tedy státních zástupců, a soud se odsouvá do postavení dohlížitele, který bude schvalovat nebo zamítat dohody bez vlastního dokazování, jen na základě důkazů, předestřených žalobou.

O účinnosti soudního dohledu nad dohodami státních zástupců s pachateli lze pochybovat na základě praktických zkušeností s povrchností přístupu soudů k návrhům státních zástupců na povolení odposlechů, prohlídek bytových a nebytových prostor a uvalení vazby.

Jako laikovi se mi ale zdá, že zavedení institutu dohody o vině a trestu do trestního řádu je navíc nadbytečné. Již současná právní úprava poskytuje státnímu zástupci určité možnosti k zastavení trestního stíhání v případě, že sice došlo k trestnímu činu, ale povaha ohroženého zájmu, chování obviněného během řízení a předpoklady jeho dalšího vývoje vedou k závěru, že samo projednání jeho nezákonného jednání orgány přípravného řízení splnilo účel případného trestu. Dále má státní zástupce možnost podmíněně odložit podání návrhu na potrestání nebo obžaloby obviněnému, jenž se ke svému činu doznal a nahradil škodu.

Posléze je zde nedostatečně využívaný institut zkráceného trestního řízení, v němž soud rozhoduje trestním příkazem pouze na základě podaného návrhu na potrestání bez projednání věci v hlavním líčení. Použitelnost tohoto nástroje je omezena na trestní řízení, zahajované u okresních soudů s horní hranicí trestní sazby do tří let. Z tohoto pohledu je zavedení dohody o výši trestu do trestního řádu přímo brutálním prolomením dosavadní praxe, protože jej lze použít také u závažných trestných činů s vysokou horní hranicí trestní sazby, prvoinstančně projednávaných krajskými soudy. Takové rozšíření pravomoci státních zástupců ve srovnání s omezenou pravomocí soudců ve zkráceném řízení mi připadá až nepřístojné, mající povahu degradace důstojnosti moci soudní.

Podle mého názoru téhož účinku by bylo možné dosáhnout zvýšením horní hranice trestní sazby pro přípustnost zkráceného trestního řízení, přičemž by zůstala zachována zásada, že o vině a trestu nerozhoduje státní zástupce, ale soud, byť trestním příkazem bez projednání v hlavním líčení.

V našich specifických podmínkách je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že soudní řízení je v zásadě ústní a veřejné, takže veřejnost má právo přímo v soudní síni sledovat, zda se soudí podle práva a v souladu s dobrými mravy (využívání práva je jiná věc). O všech vážnějších věcech se rozhoduje v senátu. To všechno jsou okolnosti, které jsou nepříznivé pro ovlivnění rozhodování soudů korupcí. Do určité míry vyvažují i možné důsledky převzetí pracovních zvyklostí, právních názorů, ideologického zaměření a zachování společenských vztahů soudců, kteří sloužili předlistopadovému protiprávnímu režimu a byli případně členy KSČ.

Naproti tomu státní zastupitelství jedná neveřejně a rozhodují jednotliví státní zástupci. Mezi nimi je velkých počet bývalých prokurátorů a vojenských prokurátorů, převážně bývalých členů KSČ, mnohých se společenskými vztahy k bývalým kolegům, vyobcovaným po Listopadu ze stavovského společenství. Obsazují většinu vedoucích funkcí. Státní zastupitelství je tak poměrně dokonale zachovaným reliktem výkonné moci protiprávního režimu.

Zkorumpování soudního senátu mi připadá nepředstavitelné, zkorumpování pokleslého jednotlivce mezi státními zástupci - pokud by se vyskytl - poměrně snadné. Soudím tedy, že vláda rozsvícením zeleného světla na cestě této novely do parlamentu učinila významný krok k usnadnění ovlivňování trestního řízení korupcí.

Starost Jiřího Pospíšila o přetíženost soudů mě nedojímá. Především ji lze zmenšit zásadním zlepšením práce státního zastupitelství, které velmi často zatěžuje soudy hanebně připravenými, případně zcela nesmyslnými obžalobami. To by ovšem vyžadovalo různá opatření, která budou bolet a budou vyvolávat odpor státních zástupců. Taková práce by ministrovi popularitu nevynesla, proto se do ní nehrne.

První starostí vedení resortu spravedlnosti by mělo být zajištění kvalitní služby justice občanům bezchybným trestním řízením. Snižování zatížení soudů nesmí jít na úkor kvality. Občané zde nejsou kvůli vytvoření prostoru pro seberealizaci soudců, ale soudy zde jsou pro občany jako jejich služba. Musí se vypořádat s takovým objemem práce, jaký kvalitní služba občanům vyžaduje. A činnost ministra má směřovat k tomu, aby je k tomu donutil a současně jim vytvářel podmínky pro hladké fungování.

Nakonec uplatním pravidlo „potřetí a dost" a vyjádřím se kladně: téhož 27. září 2011 obhájil Jiří Pospíšil v Poslanecké sněmovné zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Je to zásadní novinka v našem trestním právu, zavedená v rámci přizpůsobování zásadám Evropské unie. Budoucnost ukáže, jak se osvědčí, a zda bude vyžadovat úpravy novelizacemi. Nicméně v každém případě přijetí zákona je krokem správným směrem.

Vyšlo 29.9.2011 na Politikonu jako 389. sloupek a na webu spolku Šalamoun