Zdánlivě nepřekročitelné příkopy mezi mocí soudní na straně jedné a mocí zákonodárnou a výkonnou na straně druhé na úseku, vyhrazeném Ústavnímu soudu ČR,  zarůstají plevelem a už se dají snadno přeskočit.

Například v těchto dnech Ústavní soud ČR hraje s veřejností i s politiky hru na slepou bábu pod záminkou projednávání ústavní žaloby senátních pidižvíků na exprezidenta Václava Klause. Může nás tímto způsobem zabavovat hodně dlouho. Nikam nespěchá: napoprvé nerozhodl ani o tom, zda se chce, může a bude věcí zabývat. Následně uteče pěkných pár dní, než shromáždí poznatky, jak by se údajné Klausovy poklesky řešily v zahraničí, než se pak vůbec rozhodne, zda bude žalobu projednávat. Po celou dobu budou novináři napínat veřejnost přemíláním dohadů, jak to asi všecko dopadne. Padne-li rozhodnutí, že žaloba je hodna projednání, teprve pak soud vyzve Václava Klause k vyjádření k ní a novináři budou opět  napjatě nahlížet panu obžalovanému přes rameno, co ctihodným soudcům píše. Když věci konečně dospějí k veřejnému jednání, bude je přes televizní obrazovky sledovat celý národ. Až to pak všechno skončí, veřejnost teprve zjistí, že vynaložená pozornost nebyla úměrná výsledku. Ať bude totiž rozsudek jakýkoli, nebude mít na dění v zemi velký vliv, neboť Václav Klaus v případě nepříznivého výsledku nic moc neztratí, ale také úspěchem mnoho nezíská a v každém případě díky svým osobitým vlastnostem a zástupu loajálních stoupenců zůstane nadále významným činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění a politiku.

Přijde vystřízlivění, po němž se teprve veřejnost rozhlédne a zjistí, co jí za kouřovou clonou hry na „vynášení Morany“ bývalého prezidenta uniklo. Může to být například odkládané rozhodování o třech ústavních stížnostech proti  zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi.

Zákon skutečně zasluhuje pečlivé přezkoumání alespoň v části, týkající se vyplacení náhrady 59 miliard Kč za hmotný majetek, jenž nemůže být vydán. Uvedená částka byla stanovena neprůhledným způsobem. Není znám seznam nemovitostí, za něž má být náhrada vyplacena, jejich cena je zřejmě nadhodnocena a není známo, kdo, kdy a na jakém základě prověřil, že nemovitosti, za něž má být vyplacena náhrada, skutečně ke dni 25. února 1948 patřily církvím a jejich vydáním by nebyla prolomena restituční hranice. Není zde tedy procesní pojistka proti vydání neoprávněného prospěchu, kterou zákon zavedl u vydávání hmotného majetku: církve musí pro každou položku zvlášť prokazovat oprávněnost svého nároku.

Z tohoto hlediska ale v době, kdy se Ústavní  soud ČR konečně probudí k rozhodnutí, již na jeho výsledku nebude záležet: na základě nakvap uzavřených smluv s církvemi, které 22.února 2013 podepsal předseda prokorupční vlády Petr Nečas, vydá ministr financí Machiavelli Kalousek církvím státní dluhopisy v hodnotě smluvně dohodnutých částek. I kdyby Ústavní soud ČR úplně zrušil zákon č. 428/2012 Sb. – což nepředpokládám – nebude to mít praktický význam. Stát nebude mít právní nástroj, jímž by přiměl církve k vrácení dluhopisů a bude je muset ve lhůtách splatnosti proplatit i s úroky. Daňoví poplatníci se teprve pak  dovědí, že vstupenky na všechny hrátky, jež je odváděly od problému přiměřenosti finančních náhrad církvím, je  přišly na 20-59 miliard Kč s příslušenstvím.