Má kusá předpověď volebního výsledku a povahy povolebního vývoje v článku „Z mé křišťálové koule“ byla dosti přesná. Přece jen jsem ale netušil, že prvky trapnosti, fraškovitosti, švejkovství, kafkovské absurdnosti, příznačné pro politické dění u nás, se během voleb a po nich projeví tak silně, jak nyní vidíme. I když se objevila varovná znamení toho, co přijde, v předvečer voleb jsme usínali ve víceméně normální zemi, ale po nich jsme definitivně procitli ve Švejkolandu.

Ve volebním výsledku se naplno odrazila opotřebovanost tradičních politických stran, které se znechutily veřejnosti vyprázdněností ideovou i personální, spojenou s bažením  jejich představitelů po prebendách, zkorumpovaností a necitelností k chudnutí stále širších vrstev obyvatelstva. Vehnaly voliče do zoufalství z bezradnosti, jež se promítlo do nedbání historické zkušenosti s nestabilitou Věcí veřejných a do následné velké podpory „Vizigotů“,jimž nadělili 61 mandátů. Nikdo ovšem netuší, co lze od tohoto silného bloku politicky nezkušených nájezdníků očekávat.

Povolební dění pak je velkou smutnou legrací, svědčící o tom, že kus Švejka v sobě mají jak politici, tak jejich znova a znova klamaní voliči, svou naivitou bezbranní proti politickým šejdířům. A vznikají situace, které by nevymyslel ani Franz Kafka, kdyby se stal politologem.

Trapná je nezpůsobilost představitelů tradičních politických stran pochopit, že jim nezbývá než se vyrovnat s následky vypuštění z láhve džina přímé volby prezidenta republiky. Miloš Zeman šel do boje o prezidentské křeslo s politickým programem a sliby, danými voličům. Chová se tedy podobně jako politická strana: snaží se plnit, co si předsevzal a slíbil. Jde za svým cestou-necestou: kde to nejde přímo, pružně vyhledá okliku nebo zkratku. Používá postupů, které jsou neobvyklé, leckdy na hraně ústavnosti, nikoli však zjevně protiústavní či nezákonné. Roli prezidenta-„tribuna lidu“ hraje bezvadně: jezdí křížem-krážem po zemi a hovoří s lidmi všech vrstev. Svým plebejstvím je průměrnému voliči blízký do té míry, že je i ochoten odpustit mu nepřehlédnutelnou intelektuální převahu. Povaha jeho role je odlišná od úlohy prezidenta, zvoleného zákonodárci, na jejíž kultivované plnění elitářským intelektuálem Václavem Klausem dnes mnozí vzpomínají s nostalgií. Pidižvíci kolem Miloše Zemana  se mohou uštěkat poukazováním na porušování ústavních zvyklostí, a na jeho různé plebejské „úlety“, ale ač je jich celá smečka, nedokáží jej zastavit a prezident je stále o skok před nimi. Poslanecká sněmovna se rozpuštěním dobrovolně vzdala úlohy silné protiváhy proti prezidentově rozpínavosti. K dovršení tragédie pak stačil odchod Karolíny Peake ze sněmovny. Politici se vydali prezidentovi na milost a nemilost bez boje, a teď jim nezbývá nic než marný pláč nad rozlitým mlékem.

Bulvár  varuje před ohrožením demokracie, straší přechodem od parlamentní demokracie k prezidentskému systému, dokonce mluví o nebezpečí nastolení režimu osobní moci. Nezaznamenal zatím ale žádné konkrétní omezení občanských svobod ani prosazování opatření ke škodě státu či odporujících tužbám občanů, ani nevysvětlil, v čem by spočívala škodlivost případného zavedení prezidentského nebo poloprezidentského systému.