Pachtění za lacinými senzacemi a jejich prostřednictvím za zajištěním sledovanosti a odbytu různých periodik je podstatnou částí práce některých novinářů či celých redakcí. Bezohlednost při zveřejňování zpráv z neuzavřených případů je šokující: novinářská šmíra se nestydí kvůli svému krátkodobému prospěchu skandalizovat nevinné lidi či ztěžovat až mařit vyšetřování.

Zveřejňování skandalizujících zpráv, založených na únicích z trestních spisů, nebývá náhodné. Vždy směřuje proti veřejným činitelům, které zřejmě potřebuje skrytý zadavatel úkolu „zaříznout", ať již v rámci boje o moc, v zájmu obrany proti možnému odhalení svých poklesků nebo kvůli pojistění hmotného prospěchu. Velká poptávka je tak po jakýchkoli náznacích zájmu PČR např. o Alexandra Vondru, Pavla Drobila, Víta Bártu či Miroslava Kalouska. Pro srovnání: „krach století" loterijní společnosti Sazka a prověřování údajně hned několika k němu se vztahujících trestních oznámení na Aleše Hušáka je pro bulvár zcela nezajímavý, neboť podezřelý se neplete do půtek o politickou moc.

Pokleslému podnikání s nelegálně nabytými informacemi by se ovšem nedařilo, kdyby nebylo jejich ochotných dodavatelů, porušujících zákonem uloženou mlčenlivost s vědomím, že jejich odhalení je téměř nemožné a beztrestnost jejich neodpovědného počínání je tím zaručena.

O škodlivosti úniků informací z trestního řízení snad nikdo nepochybuje. Proto proti nim od pradávna příslušné úřady „bojují" aspoň slovně a až dosud zcela bezvýsledně. V těchto dnech se mezi donkichotské bojovníky proti větrným mlýnům žvanivosti možných zdrojů úniků informací zařadil ministr vnitra Jan Kubice, který se sám v minulosti nechvalně proslavil nepřímým umožněním „velkokapacitního" úniku informací vydáním tzv. Kubiceho zprávy. Popudila jej nebývalá koncentrace nepřesných, zčásti nepodložených poznatků z trestního řízení, které se dostaly do médií téměř současně: odhalení příprav na vzpouru vězňů, záměr PČR vznést obvinění v kauze „ProMoPro", návrh na obžalobu proti Martinu Knetigovi, prověřování podezření z přijetí úplatku ministrem Miroslavem Kalouskem, odmítnutí stížnosti Víta Bárty proti sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání.

Usoudil, že „tyto úniky mohou negativně ovlivnit probíhající trestní řízení a znesnadňují práci lidí, kteří na případech pracují pod mediálním tlakem" a předčasné vyzrazení informací z vyšetřovacích spisů vede v některých případech k "mediální kriminalizaci osob, které možná nebudou nikdy obviněny a odsouzeny". Přikázal proto policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu, aby nechal prošetřit, zda k únikům informací nedochází přímo od policistů.

Ministrův příkaz je bohulibý a nám nezbývá než popřát policejnímu prezidentovi hodně úspěchů při řešení této kvadratury kruhu. Za pozornost stojí nestejná váha uniknuvších zpráv. Obrovské ztráty, způsobené diletantismem nebo hrabivostí politických pseudoelit patří k notorietám, na které je veřejnost zvyklá. Máme smutnou jistotu, že většina odhalených finančních skandálů vyšumí do ztracena, a po jejich utichnutí se zcela jistě vynoří další, a tak to bude pokračovat donekonečna. Naproti tomu zpráva o připravované ozbrojené vzpouře vězňů ve čtyřech věznicích je nezvyklá. Proto obzvlášť přitahuje pozornost. Nese v sobě zvěst o hrozícím ohrožení bezpečnosti obyvatelstva možným únikem na svobodu většího počtu ozbrojených zločinců.

Vyšetřování věci samé dosud neskončilo. Předčasné vynesení informací může ohrozit jeho úspěch. Když už k úniku došlo, bylo na místě komentovat jej suchým konstatováním skutečnosti stručnou tiskovou zprávou Vězeňské služby ČR. Další zneklidňování obyvatelstva nebylo na místě, protože díky profesionalitě dobře fungující Vězeňské služby ČR k jeho ohrožení zdaleka nedošlo.

Způsob, jakým v zájmu posilování své popularity se zprávou naložil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil za spoluúčasti Daniela Voláka, náměstka pro vězeňství, je za těchto okolností přímo skandální. Opět předvedl, že pro „zviditelňování" jeho nepřehlédnutelné skvělosti je dobrá i ta nejnevhodnější příležitost. Nehledě k tomu, že si mediálně přivlastnil úspěch bezejmenných příslušníků Vězeňské služby ČR a policie.

Sama skutečnost, že se k věci v průběhu 2-3 dnů opakovaně vyjadřovali dva tak významní činitelé, jí dodává ve vnímání  veřejnosti na mimořádnosti, čili posiluje její účinnost jako zdroje vyvolání strachu. O jejich „zviditelňování" neměla zájem ani policie, ani Vězeňská služba ČR, které v něm viděly spíše ohrožení zdárného dokončení vyšetřování.

Oba mluvkové nejdříve šířili nadsazené, nepravdivé zprávy, které později museli opravit. Dostali se tak až na hranu naplnění skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy dle § 357 odst.1 trestního zákoníku : „Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti." Pánové nepochybně jednali v tzv. nepřímém úmyslu, tj. při svém vzdělání a praxi si museli být vědomi, že mohou vyvolat neklid ve veřejnosti, a ani to je nezastavilo v jejich pošetilém počínání. Naštěstí největší nesmysly rychle odvolali.

Je příznačné, že na vyvolávání paniky se nepodíleli představitelé Vězeňské služby ČR, ač byli přímo u zdroje informací. Vyjadřovali se jen tehdy, navíc střídmě, pokud byli ministrem a jeho náměstkem vehnáni do situace, v které neměli jinou možnost.

Jiří Pospíšil se možná bude hájit tím, že zprávu o připravované vzpouře chtěl použít jako nástroj nátlaku na vládu, aby navýšila rozpočet Vězeňské služby ČR, která se skutečně v důsledku dlouholetého podfinancování a skokového zvýšení počtu uvězněných osob dostala do kritického stavu. Ten je skutečně vážný a skrývá v sobě i vytvoření podmínek, příznivých pro vznik vězeňských vzpour. V podrobnostech odkazuji laskavého čtenáře na článek „Vězeňství ve slepé uličce" (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091501), vyhodnocený zuřícím Jiřím Pospíšilem jako četba, pro příslušníky Vězeňské služby ČR krajně nevhodná.

Pro ty, kteří nemají chuť hledat starý článek, pouze shrnuji, že současný stav vězeňství je výsledkem celého jeho polistopadového vývoje. Pro něj je vedle pozitivního vývoje legislativy a personálního složení Vězeňské služby ČR příznačné dlouhodobé podfinancování a bezkoncepčnost, která je důsledkem častého střídání ministrů spravedlnosti. K přeplnění věznic přispívá trestní politika, která z nás dělá národ kriminálníků: v poměru k počtu obyvatelstva máme více než dvojnásobný stav vězňů než státy našeho kulturního okruhu, jako Rakousko a Spolková republika Německo. Zablokováním tendru na dodavatele hlídacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení k němu v rámci „odněmcování" ministerstva osobně přispěl pan ministr.

Dodávám, že Vězeňská služba ČR zatím zvládá tlak neutěšené situace bez významného výskytu mimořádných událostí také díky tomu, že není v personálním vývoji tak zaostalá jako státní zastupitelství a soudy: na většině velitelských míst jsou poměrně mladí, odborně vzdělaní lidé s přiměřenou praxí, nezatížení předlistopadovou minulostí, většinou zaujatí prací v tomto oboru.

Nicméně považuje-li pan ministr použití poplašné zprávy za nezbytné pro pochopení kritického stavu vězeňství jeho kolegy ve vládě, dává jim špatné vysvědčení. Situace je do té míry vyhrocená, že by na dosažení cíle měly stačit věcné argumenty.

Vyšlo 20.10.2011 na Politikonu jako 392. sloupek a na webu spolku Šalamoun