Nejzajímavější na tom je, že v případě Věcí veřejných to je druhý ústavněprávní útok na zákon. Ten první se nezdařil, protože pod ústavní stížnost se podepsal nedostatečný počet poslanců a Ústavní soud ČR ji z toho důvodu odmítl. Novou stížnost „véčkaři“ podávají patrně díky zázraku: našla se skupina senátorů, v nichž se probudilo svědomí, které jim přikázalo podpořit akci všemi zavrhované strany.

V této souvislosti se ale ozvaly také pochybnosti zastánců procírkevního „tunelu“ o nadějnosti ústavních stížností, opírající se o skutečně věcné argumenty. Buď jak buď, předložení dvou ústavních stížností je záslužný skutek. Nicméně jeho úspěch je velmi nejistý a zejména nikdo nedonutí neúplností obsazení ochromený Ústavní soud ČR, aby rozhodnutí vydal dříve, než ministr financí Machiavelli Kalousek vydáním dluhopisů pojistí církvím vyplacení finančních náhrad i v případě zrušení zákona. Navíc by církve  dostaly úroky z dluhopisů, s nimiž zákon nepočítal.

Vedlejším následkem soustředění pozornosti na ústavní stížnosti je vytvoření závoje nad děním ve Sněmovně, v které poslanec VV Otto Chaloupka navrhl propustit do 1. čtení „véčkařskou“ novelu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi, jejíž přijetí by výrazně omezilo finanční výnosy církví, ale téměř by se nedotklo  naturálního plnění. Ve srovnání s ústavními stížnostmi, které usilují o zrušení zákona, to je polovičaté opatření. Má ale nezanedbatelnou výhodu: lze je uplatnit rychle, bez průtahů a předejít nadměrnému a dalšímu vysávání   beztak krvácející státní pokladny. A církve by ani pak nemusely jít žebrotou. Jenže chyba lávky: vše, co od „véček“ (jindy zase od KSČM) přichází, od ďábla jest, proto prokorupční sněmovní většina v souladu se zásadou „z cizího krev neteče“ zařazení předlohy zamítla. Poslanci tak souhlasili s hlubokým ponořením rukou církví do kapes daňových poplatníků. A první trapas byl na světě.  Dalo se to očekávat, protože prokorupční vláda Petra Nečase přijetí novely nedoporučila, zřejmě ze strachu, že by v případě opačného rozhodnutí někteří její členové přišli o odpustky.

Dalším trapasem bylo vystoupení nestydatého demagoga Lubomíra Zaorálka, který se dožadoval přijetí již jednou odmítnutého návrhu usnesení, kterým se měli poslanci vymezit proti novoroční amnestii prezidenta republiky.

Bouře pohoršení nad novoroční amnestií má mimořádnou životnost, ne a ne se utišit. Vymyká se z obvyklých osudů veřejných skandálů, které většinou rychle vyšumí, překryty novými mediálními atrakcemi. Přirozeně: jde o hodně peněz a možná nejen pro církve.