Dosud nepostradatelný Jiří Pospíšil ztratil pevnou půdu pod nohama během několika minut. Najednou ho přestala chránit vnitrostranická váha plzeňského regionálního sdružení ODS, stejně jako oblíbenost u velké části veřejnosti,  zblblé díky jeho mediální obratnosti. Hysterické výkřiky Davida Ratha z litoměřické vazby již ztratily zajímavost pro bulvár. Miroslav Kalousek bojoval za záchranu Vlasty Parkanové před vydáním k trestnímu stíhání  s takovým rámusem, jako by šlo jemu osobně o krk. Až to vzbudilo podezření, že jej pohání strach. Sama Vlasta Parkanová prokázala nedostatek osobní hrdosti a  nezpůsobilost k správnému odhadu vývoje  krizové situace: než by se jako nevinná postavila k věci jako  hrdá „frajerka“ a s úsměvem vyzvala poslance, aby ji bez váhání vydali, raději se ztrapnila čekáním na předvídatelnou porážku, vysílajíc veřejnosti vzkaz, že v právním prostředí, jež jako ministryně spravedlnosti pomáhala vytvářet, nemá jistotu, že se jí dostane spravedlivého procesu. Nakonec přešla do opačného extrému: ač stále ještě nevinná ve smyslu zákona, vzdala se funkce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Ve stínu zmíněných mediálně rozmazávaných kauz navíc ještě stále zaznívá jméno Martina Bartáka, jehož zdlouhavé trestní stíhání vyvolává dojem, že právo trestně stíhaného na vyřízení věci v přiměřeném čase, bez zbytečných zásahů do osobního života, odborně zdatným a místně a věcně příslušným orgánem, patří do říše snů. V jeho případě se zatím zdá, že se policie snaží v potu tváře najít chlup důkazů na holé dlani, který stále nechce vyrůst. Občas se také v souvislosti s kauzou ProMoPro ozve jméno Alexandra Vondry, jenž navzdory někdejší snaze Miroslava Kalouska „dostat jej do tepláků“ zůstává jedním z posledních nedotčených původních členů Nečasovy vlády, ačkoli jeho bývalí podřízení čelí trestnímu stíhání.

Podle nedostatečně ověřených zpráv policie krouží také kolem Jiřího Pospíšila, odpovědného za zakoupení budovy bývalého kněžského semináře ve Vidnavě.

Do uvedeného panoptika jsem nezařadil Víta Bártu, a to vědomě navzdory učitelské moudrosti poslance Petra Gazdíka, který přičítá jeho případu nejméně stejnou závažnost jako kauze Vlasty Parkanové: Vít Bárta nakládal se svými soukromými penězi, zatímco všichni výše jmenovaní jsou podezřelí z nepravostí při správě veřejných financí. Petr Gazdík by se měl spíše zamyslet nad skutečností, že jeho poslanecký klub podporuje vládu, v které sedí tři ministři, již doslova ukradli svůj mandát vysílající parlamentní straně. Jedná se sice o kvalitní osobnosti, zřejmě vedené dobrými úmysly, nicméně nepřijatelnost porušení ústavních principů utváření orgánů moci výkonné to nikterak nezmenšuje.

Také se nezabývám dalším trestně stíhaným poslancem Jaroslavem Škárkou. To proto, že mi nestojí za pozornost.

Vrátím-li se do svého „domovského“ resortu (ne)spravedlnosti (je těžké mluvit o spravedlnosti v zemi, v které se dostávají za mříže nevinní lidé a nenacházejí nikde zastání), pak zemětřesení pod nohama Jiřího Pospíšila jako každé jiné odhalilo úkazy, dosud skryté nebo jen tušené.

Prvním z nich je bezkoncepčnost, neodpovědnost a podceňování, s kterými přistoupil Petr Nečas k nutnosti vyměnit ministra spravedlnosti. Signály o nevhodnosti jmenování Jiřího Pospíšila začal dostávat dříve, než se stal předsedou vlády a spokojenost s úrovní jeho práce potvrdil ještě 11. května 2012 dopisem předsedovi spolku Šalamoun Johnu Bokovi. Podklady pro všechny výtky, jež pak vůči Jiřímu Pospíšilovi uplatnil, měl tak dávno, že měl tisíc dobrých důvodů pro to, aby se včasným výběrem záložní osobnosti s předstihem připravil na nutnost jeho nahrazení.

Ke všemu „veřejně ukřižoval“ Jiřího Pospíšila kvůli problémům v resortu, které zavinil jen z malé části: nezvladatelnost rostoucí finanční náročnosti soudnictví a vězeňství je z největší části výsledkem nezájmu všech polistopadových vlád o resort spravedlnosti a jejich nezpůsobilosti řešit společenské problémy, jež způsobují zmíněný nepříznivý vývoj. Jiřímu Pospíšilovi lze vyčítat mnohé a je jistě dobře, že z čela resortu konečně odešel, nicméně za nepřiměřeně vysoký počet vězňů v našich věznicích a za soustavné přibývání soudních případů může jen velmi málo. Jde o tendence, které provázejí náš polistopadový vývoj od samého začátku, stále se prohlubují a dosud se nikdo nepokusil ani pojmenovat jejich příčiny, natož je zastavit.

Aby toho nebylo málo, pravdivosti Nečasova odůvodnění spikleneckého způsobu odvolání Jiřího Pospíšila téměř nikdo nevěří.

Dalším odhaleným úkazem je nedostatek kvalitních osobností v „kádrových reservách“ ODS. Petru Nečasovi, lpícímu na nezbytnosti držení resortu justice v rukou „vedoucí strany“, nezbylo, než sáhnout po Pavlu Blažkovi, který patrně kvalitou osobnosti odpovídá obecným nárokům výkonu funkce ministra, nicméně na převzetí funkce nebyl vůbec  připraven. Prvotní účinky jeho jmenování mají zatím rysy dobře připravené sabotáže.

Tento ministr si vůbec nezjistil, že nemá žádné příkazní a kontrolní pravomoci vůči státnímu zastupitelství, že zákon přímo nestanoví jeho nadřízenost vůči nejvyššímu státnímu zástupci. Nicméně se cítí být nadřízeným nejvyššího státního zástupce a svou pouze formální pravomoc jmenovat vedoucí státní zástupce považuje za silnější než faktickou pravomoc nejvyššího státního zástupce rozhodovat o obsazení funkcí v okruhu jeho přímé nadřízenosti. Proto zablokoval a znejistil obsazení uprázdněného křesla vrchního státního zástupce v Praze, s nímž jako ministr nebude mít nic co do činění, zatímco se jedná o přímého podřízeného nejvyššího státního zástupce. Protahování téměř úplného bezvládí na Vrchním státním zastupitelství v Praze, z něhož spolu s bývalým vrchním státním zástupcem odešel i jeho první náměstek, může vyvolat zmatky  v trestním řízení v celém obvodu působnosti tohoto veledůležitého úřadu, čili na území hlavního města Prahy a všech českých krajů .

Ještě nebezpečnější je jeho záměr vyvolat další průtahy v přípravě nového zákona o státním zastupitelství, až dosud působené „pouze“ sabotážním přístupem předsedy vlády nebo nedostatečnou důrazností Jiřího Pospíšila. O nutnosti zásadního přepracování zákona z r. 1993 se hovoří nejméně od r.2006. Nezbytnost jeho uskutečnění je zakotvena ve vládním programovém prohlášení. Zásahy Pavla Blažka patrně definitivně pohřbily již dříve ohrožené nastolení účinnosti zákona od 1.ledna 2013. Nápad přizvat si na pomoc k zpochybnění připravené koncepce čtyři bývalé nejvyšší státní zástupce, mezi nimiž jsou tři dámy, vyhozené dílem pro neschopnost a nepořádky v úřadě, dílem pro podezření ze zneužití pravomoci, je vpravdě „absurdistánský“.

Upřímná odpověď jak předsedy vlády, tak ministra spravedlnosti na otázku, komu mají sloužit kroky, brzdící nastoupená opatření k zlepšení situace ve státním zastupitelství, by byla jistě zajímavá. Určitě ale nemá být jejich výsledkem zlepšení právního prostředí státu. 

Daným způsobem výměny ministra dokázal předseda vlády, že resort spravedlnosti je pro něj nedůležitý, že jej považuje za pouhou hračku pro uspokojování  ega neodpovědných politiků. Důsledky takového přístupu známe: například k nim patří přeplněné věznice.

Třetím úkazem je významný posun ve vnitřní mocenské rovnováze uvnitř ODS. Časy, v nichž se Jiří Pospíšil choval vůči Petru Nečasovi jako jeho vazal tím, že zdůrazňoval při každé příležitosti nutnost jejich vzájemné shody při rozhodování o věcech resortu, a kdy se předseda „strany a vlády“ mohl spolehnout na bezvýhradnou podporu západočeského regionálního sdružení ODS, jsou ty tam. Jiří Pospíšil zpočátku zareagoval na nečekaný vyhazov jako nespravedlivě potrestané dítě: z jeho prvních mediálních vystoupení byl zřejmý údiv, pocit ukřivděnosti a skleslost. Hovořil o odchodu z politiky a o uplatnění v nadaci Jana a Medy Mládkových. S důvody odvolání se v žádném případě neztotožnil. Proto se bleskově  vzpamatoval  a začal se chovat odbojně. Přijal zvolení vedoucím kandidátky ODS do krajských voleb, čili si sáhl na funkci krajského hejtmana. Pokud ho nezastaví vis maior např. v podobě trestního stíhání, může svého cíle dosáhnout a delegace regionálního sdružení na podzimním kongresu ODS pod jeho vedením může ohrozit postavení Petra Nečase v čele strany. Budou-li Jiřímu Pospíšilovi „přát hvězdy“, pak vyhozen z okna jako ministr, vrátí se dveřmi jako předseda „strany a vlády“.

Způsobem sesazení Jiřího Pospíšila prokázal Petr Nečas vůdcovskou nezpůsobilost. Nešikovným vysvětlením důvodů k odvolání se připravil o zbytek důvěryhodnosti v očích veřejnosti. Pak zapomněl na obecný poznatek, že mrtvý soupeř je lepší než poraněným zhrzením. Nešel do důsledků, neudělal z Jiřího Pospíšila politickou mrtvolu, ale ponechal mu prostor, z kterého se může vrátit na scénu jako smrtelně nebezpečný nepřítel. Je pravděpodobné, že za omyly zaplatí zmizením v politickém propadlišti.

Vyšlo 12.7. 2012 na Politikonu jako 430. sloupek a na webu Šalamouna