Státem, kde se tak stalo, je Uruguay a pan Mujica je u vlády již nějaký pátek a mimo jiné po 13 letech vězení a životě zemědělce, je prezidenství pro něho cestou jak nejen vyvolat změny, ale i ukázat, že politická funkce nemá býti korýtkem a cestou od lidí, ale cestou člověka, který žije tak, jak žijí i ostatní občané jeho státu.

Všechny prostředky vyplývající z funkce vrací zpět lidem a státu, který vede.

Důvod k napsání tohoto blogu jsou volby (jejich druhé kolo) a neustálé diskuze našich UŽpolitiků se SKOROpolitiky o tom, kdo bude ostatním vládnout.

Podívejte se na první video s panem prezidentem

Nevím, co vidíte Vy, ale já vidím muže, kterému záda neohnulo poklonkování těm, co mají peníze a moc, ale práce na poli.

Vidím člověka, který nepotřebuje suitu přisluhovačů a druhá ústa mluvící za něj v ovčím rouně.

Nepotřebuje tisíce slov, aby řekl jednu myšlenku, a říká jen ty, které si dobře rozmyslel a jejichž dopad si dokáže odůvodnit.

Vidím zkrátka to, co mi na tuzemské politické scéně schází.

Snad i proto je výraz SCÉNA, tím pravím, protože se tam odehrává divadelní představení, které pod titulem komedie, uvádí frašku, která je k pláči všem, kdož se nad ní alespoň na chvilku zamyslí.

Hádky u korýtka mi připomínají domácí zvířata na statku v Plzeňské ZOO, kde stačí se přiblížit s hrstí žaludů, či kaštanů a všichni obyvatelé ohrady se seběhnou, aby urvali kus jen pro sebe. Co na tom, že ho nejí a vyplivnou ho, po prvním ochutnání, už natahují pysky po druhém.

Je to podobné pokladně samotné zoologické zahrady, kde samozřejmě dostanete hned informaci o ceně vstupného, které do prvního listopadu je samozřejmě plné, ale už se nedozvíte, že je spousta pavilonů a expozic, které jste chtěli navštívit, zavřená z důvodů, které se ze strohé cedule, nikdy nedozvíte.

Pan Jose Mujica, je světem nazýván nejchudším prezidentem, ale opak řekl bych, je pravdou. Z jeho očí a výrazu vidím, že je bohatý duchem a absence lpění na materiálním bohatství a nadřazenosti, jsou tím, čeho si váží, stejně jako svobody, které se mu dostává.

Nemáme takových politiků a bohužel mnozí z těch, kteří pod nejrůznějším příslibem kývli pro umístění na volebních plakátech a listinách, jsou ve skutečnosti motivováni materiálně, či „jinak“. Mohou se z nich totiž stát herci oblíbeného večerníčku, za které bude mluvit někdo jiní, ale oni přidají své jméno a tvář, které lid tak miluje.

Ale změnu, tu zemi nepřinesou, možná však, budou-li mít štěstí, přinesou něco sami sobě.