Téměř každá z cest začínala mírným zpožděním, které tak se zdálo nikdo neřešil. Zatímco hodiny ukazovaly čas, kdy vlak měl být na cestě, hláška na nádraží vesele pronášela zprávu, že vlak dorazí na čas (který již minul). Šlo jen o minuty, takže vlastně o nic, a proto není třeba se vzrušovat.

Plzeň – Praha probíhala lépe než jsem očekával. Oproti minulé cestě, jsem již započítal pro jistotu půl hodinovou rezervu pro přechod z Hlavního nádraží, na Hlavní nádraží (a tentokrát zbytečně) a na místě jsem zamířil rovnou do prodejny soukromého dopravce provozujícího vlaky REGIOJET. Z chladné haly s ocelovými sedátky, jsem vstoupil do příjemně osvětlené a správně vytopené místnosti, spojující prodej, informace a čekárnu, kde se dalo sedět v křeslech bez strachu, že chytím vlka, či jinou zvířenu.

Vlak přijel včas a já ze nekřesťanské peníze, přesně o polovinu vyšší než na trase Plzeň - Praha, vyrazil jsem na trasu Praha – Ostrava.

V kupé, bylo příjemně teplo a od stolku na mne svýma živýma očima hleděly elektrické zásuvky, díky nimž jsem chtěl cestu využít ke psaní a práci. Hned po rozjezdu se přišel steward (čili palubní obsluha) zeptat, zda-li já, či mí spolucestující, něco nepotřebujeme, dal nám každému lahev vody (v ceně), nabídl denní tisk (10 titulů) (v ceně) a kávu, či čaj (v ceně).

Zapnul jsem notebook, připojil se k wifi (v ceně) a začal pracovat, ne však na dlouho. Po několika telefonátech jsem se totiž dal do rozhovoru se spolucestujícími a, jak se ukázalo, bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. V diskuzi jsme totiž strávili celou cestu a ta utekla možná rychleji než voda v Plzeňských řekách.