Totální nesvobodu si představuji tak, že se nesmí vůbec nic, je zakázáno úplně vše, tj. kultura, vzdělání, jazyk je trpěn, jakékoliv cesty do zahraničí úplně všude, případně se musí nosit na zádech nějaké označení, jako museli svého času nosit Židé Davidovu hvězdu. Dále by všichni vzdělanci a vůdčí osobnosti bez ohledu na politickou příslušnost a názory byli pozavíráni do vězení a lágrů, kde by je čekala smrt podle pořadí jako úvod do úplného zotročení a likvidaci celého národa. Nabízí se vzpomínka na protektorát Böhmen und Möhren v letech 1939-1945. K tomu by se připojilo vypalování vesnic a zabíjení jejich občanů bez milosti, jak to s námi činili za třicetileté války Švédové, abychom byli přesní a důslední ve vyobrazení toho, co je nesvoboda.

Buďme tedy trošku více spravedliví a přiznejme si, že takové to za komunismu u nás nebylo. Byl útlak, byla nesvoboda, ale ne totálně likvidační, jak by se na skutečnou nesvobodu, mohu-li něco takového jako je skutečná nesvoboda vůbec vyslovit, slušelo, byla to tedy nesvoboda jen takzvaně omezená. Měli jsme možnost se vzdělávat, byla tu kultura, i se mohlo cestovat, jen to vše podléhalo komunistické ideologii, která vše omezila až znechutila. Národ tuto omezenou nesvobodu ale přečkal a vyšel z ní nakonec silný a sjednocený, což nevídáno, jak jsme to zažili za sametu, kdy jsme jak jeden muž a jedna žena chcete-li volali: „V jednotě je síla“ všichni s nadšením za jeden provaz táhnouce.

Komunismu však předcházel kapitalismus, který zas omezoval člověka jinak, když na něj nakládal nesnesitelná břemena jsa zároveň namnoze zcela lhostejný k jeho nelehkému osudu, vyžadujíce po něm vždy na plný výkon odvedenou práci v továrně děj se co děj. Když v roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, tak se ze zaměstnání propuštěné dělnické masy octly v hrozivé nouzi, kdy otcové rodin neměli čím nakrmit hladové krky svých dětí, které tak trpěly podvýživou. Zde je třeba hledat hlavní důvod, proč široké dělnické vrstvy uvěřily slibům KSČ o vytvoření spravedlivé beztřídní společnosti, ve které nebude myslitelné, aby člověk neměl práci a trpěl hlady. Zdálo se, že jen komunisti mají řešení, které mělo zaručit sociální jistoty pro chudé dělníky, aby se neopakovala krize podobná té ze 30. let.

Ubozí dělníci tedy komunistům, namnoze z jejich vlastních vzešlých řad uvěřili, kterým pak tato podpora otevřela cestu k moci. Poté co se chopili vlády pak nastal čas pomsty na představitelích naší buržoazie, která ale nemohla za to, že kapitalismus upadl kdys (30.léta) do krize nijak nemohli, což je ale před hněvem komunistů neuchránilo a tak došlo na politické procesy s třídním nepřítelem, aby tak vznikly křivdy nové stejně kruté ještě krutější než ty předchozí jen v opačném gardu, kdy to pro změnu byli komunisti podpořeni dělníky z továren, kdo rozdával rány.

Kdyby nebylo oné hospodářské krize z 30. let a jí vyvolané tragické bídy, tak by nikdo nepřesvědčil dělníka, aby přemýšlel o nějakém třídním boji, o revoluční změně vlády a pomstě na kapitalistech, protože tento dělník by stále měl svou práci a tím potřebné sociální jistoty. Američtí byznismeni, kterým se vývoj vymkl z rukou, aby následovala hospodářská krize, tak komunistům u nás a v dalších zemích vlastně hrály do karet, světe div se. Stejně tak, kdyby dnes nastala opět nějaká taková krize a dělník by opět trpěl nouzí nevýslovnou, tak ihned nastoupí komunisti a opět budou vítězit ve volbách, aby nám tu opět nastolili obávanou byť jen částečnou neboli omezenou nesvobodu. Takové to je. Neviňme tedy jen komunisty, když hovoříme o době nesvobody, ale ukažme prstem především na kapitalismus, který nebral na dělníka ohled, aby se pak dělník obrátil proti němu a pod vedením komunistů jej zbavil moci se všemi negativními důsledky, které to sebou přineslo.

Inu, každý ať si nejprve zamete před vlastním prahem, bude to zajisté to nejlepší, co učiní. Pak teprve snad může pravda láska zvítězit nad lží a nenávistí, řečeno po Havlovsku, aby došlo k tolik žádoucímu národnímu usmíření. Čeká nás však ještě dlouhá cesta, neboť změnit k lepšímu se musí mnohé, což nelze uskutečnit ze dne na den, ale dá to fušku, řečeno po Masarykovsku.

Michal Krátký

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.