Případy mluví jasně – mnoho aktivních útočníků vraždí jinými zbraněmi

Podíváme-li se na případy z ciziny, např. Německa, kde platí extrémně přísné zákony týkající se přístupu k palným zbraním, zjistíme, že od roku 1999 zde došlo k celkem 12 aktivním útokům typu „Amok“. Většina z těchto útoků, dle dostupných dat, byla spáchána též jinými zbraněmi, mezi něž patří nože, výbušniny, zápalné láhve. Jednalo se tedy o nahodilé zbraně, ale nikoliv palné. Jen zhruba polovina těchto útoků byla spáchána střelnou (palnou) zbraní. Podobné je to i u nás. Zde došlo od téže roku k celkem 7 podobným událostem, při nichž se minimálně v polovině těchto případů vraždilo noži a jinými „zbraněmi“, avšak nikoliv palnou zbraní. Mezi tyto případy patří událost, která se odehrála v Havířově, kde duševně nemocná žena napadla nožem učitelku a několik dětí vzala jako rukojmí (2014). O několik dnů později jela vraždit na střední školu do Žďáru (2014), kde pobodala několik studentů a jednoho zavraždila. K dalšímu útoku došlo též v Bohumíně (2020), kde frustrovaný muž zavraždil několik obyvatel domu poté, co zapálil jejich byt i s nimi. Za příčinou stály spory v rodině. Frenštát pod Radhoštěm (2013), kde jeden z nájemníků vyhodil do povětří panelový dům i s obyvateli. Také zde se dodnes spekuluje nad frustrací a osobními spory coby příčinou této hrůzné tragédie.

Naproti tomu „jen“ ve třech případech se v případě aktivních útočníků jednalo o palné zbraně, konkrétně se jedná o tyto události: Petřvald (2009), kde útočník zavraždil na oslavě několik osob nelegální zbraní - příčina osobní spory, Fakultní nemocnice Ostrava (2019), kde zaútočil frustrovaný muž legálně drženou zbraní na personál a návštěvníky nemocnice -zemřelo několik osob. Poslední případ, v němž figuruje jako vražedná zbraň pistole, se udál v Uherském Brodě (2015), kde muž trpící nejspíše duševní poruchou zaútočil na hosty restaurace a několik jich zavraždil.

Jak se zdá, nejen palná zbraň je nástrojem, s nímž aktivní útočníci nejčastěji zabíjí. Jen ve dvou případech vraždili držitelé zbrojního průkazu. Mnoho z těchto útočníků, jak se ukazuje, využívá pro své hrůzné činy především tzv. alternativní zbraně (nože, mačety, hořlaviny, zápalné láhve apod.), k nimž má přístup zcela každý člověk. Je snad řešením zakázat tyto potenciální zbraně či nařídit všem povinné psychotesty, od nichž si slibujeme téměř nemožné?

Proč se tak děje? Nad tím si lámou hlavu nejen psychologové, sociologové, policisté, ale i široká veřejnost

Fenomén aktivních útočníků (aktivní střelci, „amok“ útočníci) se ve světě začal objevovat v posledních několika mála desítkách let v hojném měřítku. Mezi možné příčiny, proč k podobným jevům může docházet, lze bezesporu zařadit současný způsob nastavení společnosti. V populaci obecně narůstá tlak na výkony, lidé se stávající více frustrovaní z různých životních neúspěchů nebo tlaku na jejich osobu stran okolí, např. v zaměstnání. Není výjimkou, že řada útočníků se rekrutuje z řad nezaměstnaných nebo takových, které zasáhla nějaká rodinná tragédie či rozvrat rodiny. I zde lze najít některé pachatele podobných činů. Další, z nichž se rekrutují potenciální útočníci takto ohavných činů, lze najít např. mezi těmi, kteří se stali oběťmi například šikany ve školách nebo zaměstnání (případ Střední škola Columbine, USA). Část aktivních útočníků pochází též z řad duševně nemocných nebo jinak vyšinutých jedinců.

Řešení je složité, ale nikoliv nemožné

Budeme-li chtít hledat odpověď na otázky, jak lze podobným činům v budoucnu zabránit nebo je trochu omezit, neobejdeme se bez znalostí této problematiky a příčin, jež stojí za těmito útoky. Když se hlouběji zamyslíme, zjistíme, že řešení netkví v omezení přístupu ke zbraním jako takovým, ale jen ve včasné prevenci. Vždyť řada útočníků není držiteli palných zbraní ani zbrojních průkazů, přesto své činy spáchají a dokonají. Dokud zde nebude fungovat výborná zdravotní a psychologická péče, která včas bude schopna odhalit potenciálně rizikové chování některých jedinců, těžko můžeme chtít řešit tento problém. Psychiatrická péče v Česku je v zoufalém stavu, neboť je nedostatek kvalitních psychiatrů. To samé se týká psychologů. Navíc zde nefunguje propojenost a spolupráce těchto odborností s orgány, které mají zajistit bezpečnost obyvatel. Neexistuje zde ani systém, který by upozornil patřičné orgány na podivné chování některých jedinců a jejich možnou společenskou nebezpečnost tak, aby se včas zasáhlo a těmto lidem byla poskytnuta odpovídající odborná pomoc dříve, než něco spáchají. Rodiny jedinců, kteří vykazují možné znaky potenciální nebezpečnosti (např. změna psychického stavu a chování, sebevražedné myšlenky, frustrace, depresivní nálady, agresivita) často nikoho odpovědného neupozorní na tuto skutečnost. Jako příklad lze uvést třeba šikanu ve školách, kde rodiče dětí často ani netuší, zda zrovna jejich potomek není jednou z obětí a neodehrává se mu v mysli něco podobného, ať již myšlenky na sebevraždu či něco podobného. Navíc zde máme docela zásadní problém, že mnoho škol o tématu šikany raději ani nemluví a hrají „mrtvého brouka“, natož vést k tomuto tématu nějakou otevřenou debatu a zavádět alespoň trochu účinnou prevenci. I zde nám tak ve vší tichosti může tikat časovaná bomba, která jednou může - nedej Bože - napáchat pěkné škody, jak ukazují konkrétní příklady z ciziny.

Fenomén „amok“ útočníků lze řešit, ale musí se chtít všem zainteresovaným

Chceme-li problém aktivních útočníků skutečně řešit, bude nutné přijmout mnohá opatření, která mohou změnit naše životy k lepšímu. Jako smysluplné se jeví např. zlepšení komunikace na úrovni učitelů se žáky ve školách na téma šikany, obtěžování, zesměšňování. Podobná preventivní řešení by měla přicházet také v zaměstnání, neboť i zde se nám rekrutují potenciální možní pachatelé podobných skutků.

Vezmeme-li v úvahu fakt, že lidé jsou v zaměstnání mnohdy hnáni do vysokých výkonů a přetěžováni, kdy v některých jedincích může docházet v důsledku tohoto jevu k vzniku vnitřního napětí a frustrace, musí být péče o tyto lidi zaměřena i zde.

Z nedávné historie jsou dokonce známy případy, kdy lidé byli v důsledku svého zaměstnání a vysokých nároků na plnění svých úkolů stran zaměstnavatele dohnáni až k sebevraždám nebo psychickému zhroucení. To už je velmi malý krok k tomu, aby takto frustrovaný jedinec spáchal nějaký podobný čin, např. z nenávisti k okolí, které u něho může vzniknout i z tohoto důvodu. Také politici, ale též politická kultura v zemi hraje důležitou roli v otázkách psychického a duševního stavu populace. Jistě společnosti neprospívá, když lidé denně slýchají o tom, kterak politici plánují zvýšení daní a tím i zhoršení životní úrovně veřejnosti, dále pak jiná restriktivní opatření, která ve finále lidem přinesou jen další starosti lidem.