O případu paní Michalákové a krádeži jejích synů norskou sociálkou ví u nás prakticky každý. Ne všichni však vědí, že tyto totalitní praktiky nejsou ani v nejmenším výlučně norskou specialitou. V míře obdobné se vyskytují i v ostatních severských státech či ve Velké Británii.

Selhání systému, nikoli jednotlivců

Je třeba si uvědomit, že neoprávněné odebírání dětí z rodin není v těchto státech důsledkem selhání jednotlivých úředníků, ale systému jako takového. Ten vychází z předpokladu, že děti nepatří rodičům, ale státu.

Norský systém péče o děti tady nesmíme dopustit. Sociálního inženýrství jsme si užili v minulém režimu dost

A protože vlastník má více práv než pouhý opatrovník, nemůže si být žádný rodič jistý tím, že mu je Výbor pro dětské blaho, v případě Norska „dětskoprávní“ Barnevernet, nesebere.

Tento zvrácený stav věcí koresponduje s tím, že v těchto pokrokových státech je téměř protistátním jednáním, neposíláte-li svoje děti již od nejútlejšího věku do školky. Představa, že je vychováváte či dokonce vzděláváte svépomocí, zní v těchto společnostech rouhavě. Proto ani nepřekvapí, že se proti kolektivistické kazajce v těchto zemích žádný výraznější odpor nezvedá.

Protesty v Oslu

Přesto se o uplynulé sobotě sešlo několik Norů, aby v centru Osla proti praktikám Barnevernetu protestovalo. Nejen proto, aby vyjádřili solidaritu s paní Michalákovou či jinými cizinci, jejichž děti uvízly v pasti norské asociálky, ale i proto, aby upozornily na její zločinné praktiky ve vztahu k tisícům norských rodin. Je příznačné, že tuto demonstraci pořádala maminka, jíž barnevernetští soudruzi vytrhli z náručí dítě, právě v okamžiku, kdy je kojila.

Řekne Evropa NE?

Jistou naději ve výraznější probuzení odporu nespokojené části veřejnosti dává i to, že proti této zvrhlé praxi demonstrovali lidé v několika městech Evropy současně. Norské ambasády byly tuto sobotu v obležení ve Varšavě, Vilniusu, Stockholmu, Tallinnu, Bratislavě, Londýně, Edinburghu, Dublinu, Moskvě, Rize, Stavangeru či ve Vídni. Nás může těšit to, že se k této mezinárodní akci připojili i lidé v Praze a Brně. Na pražské demonstraci promluvila též Lea Vojteková. Nemluvila jen o Norsku. Správně poukázala na to, že pod taktovkou takových politiků, jakými jsou ministryně Michaela Marksová-Tominová či její kolega Jiří Dienstbier, se může norská realita brzy stát i realitou českou.

Lea Vojteková: Řekněme zlovůli jasné STOP

Sešli jsme se dnes tady, abychom řekli STOP zlovůli norské sociální služby Barnevernet. Představte si, že vám nějaká organizace vezme to nejdražší, co máte. Vaše dítě. Jen tak, bez závažné příčiny. Jenom na základě jakéhosi nesmyslného podezření, které se ani neprokáže. Nebo kvůli tomu, že přijdete o sluch. Případně z důvodu, že je dítě smutné, protože mu zemřela babička.

Lidické děti a preventivní ochrana úředníků

Jak byste se cítili? A jak vaše dítě? Pro dítě to musí být neuvěřitelně traumatizující zkušenost. Násilné odebrání od rodičů, absolutní bezmoc a vytržení ze známého prostředí. Tohle je nevratné trauma.

Lidé, kteří přežili masakr v Lidicích v době nacistického Německa, říkají: „Pro nás děti to bylo asi nejstrašnější, co dítě v tomto věku může potkat. Ztratit to, co má nejraději. Domov a mámu. Rodiče."

Vztah dítěte a rodiče je nedotknutelný. Je to základní jednotka každého společenského uspořádání po celé věky. Než dojde k případnému odebrání dítěte, je nutné dětem a rodičům pomoci najít vzájemnou spolupráci a soulad. Odebrání dítěte je možné až po dokázání, že se něco stalo. Ne předem, tzv. preventivně. Úřad odebral děti jenom na základě nepotvrzeného podezření. Tedy „pro jistotu“, aby úředníci neměli v budoucnu problém. Tudíž nešlo o žádnou ochranu dětí, ale o ochranu úředníků.

Barnevernet über alles

Možná si někteří řeknou: ,,Aaale, tohle nemůže být pravda. Vždyť Norsko je přece civilizovaná a bohatá země." To, že je nějaký stát bohatý, ještě neznamená, že tam nemohou existovat totalitní praktiky. Odebírání dětí na základě podezření za civilizované rozhodně nepovažuji.

Stejně tak není znakem civilizovanosti, když sociálka je soukromá instituce, která stojí nad policií a soudy. Totéž platí pro případ, kdy se z odebírání dětí stává byznys. Každé odebrané dítě roztáčí kolotoč dotací a grantů. Zisky končí u pěstounů a soukromých firem, které pro Barnevernet zajišťují různé služby. Takže čím více odebraných dětí, tím více peněz pro jisté lidi. V  Norsku se ročně narodí 60 000 dětí a  Barnevernet se zajímá o 25 000 dětí ročně.

Tudíž o více než třetinu. To je naprosto šílené!  Pracovníci péče o děti jsou oprávněni sledovat rodinu po celý den. Kdykoliv během dne mohou přijít a požádat, aby byli vpuštěni. Pokud je někdo doma a pracovníkům nejsou ihned otevřeny dveře, je to zaznamenáno a může být použito jako „důkaz“, že rodiče chtějí něco skrývat.

Zrůdná pomsta norské sociálky

Paní Michaláková nebyla soudem z ničeho obviněna. Přesto děti nemůže dostat zpět. Barnevernet je de facto unesl. Když se paní Michaláková zeptala úředníků, v čem se musí zlepšit, aby jí synové byli navráceni, odpověď nedostala.

Barnevernet nedávno opět odhalil svou pravou zrůdnou tvář, když paní Michalákové řekl, že jednoho z kluků hodlá dát k adopci. Proč? Protože paní Michaláková si dovolila případ zveřejnit. Tady nejde o žádné dobro dítěte, tady jde čistě už jenom o mstu norské sociálky. To má být ten systém "vše nejlepší pro dítě"? Proč sociálka bratry rozdělila a každého dala jinam? Proč je dala cizím lidem? Proč je nedala širší rodině matky, když ta projevila zájem? Proč povoluje matce setkání s dětmi jenom dvakrát ročně? Proč matka nemůže s dětmi mluvit rodnou řečí? Proč nesmí dětem projevit lásku?

Systém produkuje Breiviky

Některé děti, jež se dostaly do chapadel norské sociálky, následně spáchaly sebevraždu. Jiné děti, jež toto nelidské zacházení přežily, se v dospělosti s Barneverntem soudily a snažily se získat náhradu za utrpení a zneužívání v rámci ochrany dětí.

Obětí Barnevernetu byl i norský masový vrah Andreas Breivik. Možná i to je důvod, proč mu přeskočilo, a rozhodl se postřílet desítky dětí norských politiků. Případů, podobných jako případ rodiny Michalákových, je v Norsku hodně. Jsou rozvráceny slovenské, polské, litevské, švédské, indické a další rodiny, které zde žijí.

Bílá heterosexuální Češka má holt smůlu

Některým státům se podařilo své občany vybojovat zpět. V případě České republiky se to však nedaří.  Zdá se, že paní Michaláková se na českou vládu moc spoléhat nemůže.  Kompetentní úřady problém bagatelizují, nebo hledají výmluvy, proč to nejde. Ohání se lidskými právy, zastávají se Romů, jindy zas muslimů. Ale unesených českých občanů? To ne.

Paní Michaláková má zřejmě smůlu, že nepatří k nějaké menšině. Nevadí našim politikům, že byl spáchán zločin na dětech?  Hitler posílal taky mnoho dětí na převýchovu do "správných" německých rodin. Po válce byly tyto děti navráceny do rodin původních, k vlastním rodičům (v případě, že ještě žily). Podle některých politiků asi k této nápravě dojít nemělo, vždyť ty děti si přece zvykly na život v nových rodinách.

Prosadí se severské sociální inženýrství také u nás?

Zaznívají i hlasy, že rodina do Norska neměla jezdit. V pořádku, v tom případě ale ať ministerstvo zahraničí vydá upozornění o ohrožení, které tam hrozí. Podobně, jako vydává taková prohlášení například při cestě do Pákistánu nebo dalších zemí. Nebude nakonec příčinou nečinnosti kompetentních osob náhodou to, že u nás chtějí zavést podobný systém? Norský systém sociální péče, který kritizoval i Evropský soudní dvůr, systém, který manipuluje, falšuje důkazy, obchoduje s dětmi?

Jak je vidět, mnozí politici o pomoci, solidaritě a ochraně umějí jenom mluvit. Když je potřeba skutečné pomoci, tak najednou slyšíme samé výmluvy, proč to nejde. V jejich případě platí rčení: ,,Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody." 

Snad se najde způsob, jak dostat Davida i Denise zpět do České republiky. Když se to povedlo jiným státům, mělo by se to povést i České republice. Snad se kompetentní konečně rozhýbou a najdou v sobě odvahu. A nám občanům, nezbývá nic jiného, než burcovat další občany a politiky. Norský systém péče o děti tady nesmíme dopustit. Sociálního inženýrství jsme si užili v minulém režimu dost.

STOP znárodňování dětí! 

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.