Zaujal mě velmi zajímavý rozhovor s politologem a politikem SPD Tomášem Doležalem (k přečtení zde). Interview se nejprve točí okolo zavedení tzv. chytré hranice, což je pojem, který Doležal prosazuje. Má totiž za to, stát, který nemá přehled o identitě lidí, kteří překračují jeho hranice, není státem. Zároveň se domnívá, že drátování hranic už odzvonilo a že již zavedená chytrá karanténa proti koronaviru, využívající dat, které nabírali mobilní operátoři a banky pracující s platebními kartami, může ospravedlnit hlídání hranic na bázi informačních a komunikačních technologií bez jakéhokoliv omezení volného pohybu, a to dokonce včetně využití družic. Další část interview je věnována našemu vztahu k EU – czexitu, možnosti ustanovení blokační menšiny při většinovém rozhodování v institucích EU a hledání spojenců uvnitř unie. Tomáš Doležal dále zmiňuje otázku pražských soch a památníků vztahujících se k 2. světové válce (Koněv a Vlasovci) a rozhovor se též věnuje sociálním dopadům současné pandemie.

To se divíš, Gusto, jak je tady husto!

Nejvíce mě zaujal výše zmíněný dosud neznámý koncept „chytré hranice“. Tomáš Doležal zde navrhuje, abychom využívali technicky sofistikovaná elektronická zařízení, která by integrovala informace z mobilů, kamer, termosenzorů, dronů a dokonce v budoucnu i z družic s iontovými motory ke střežení našich hranic tak, abychom měli spolehlivý přehled o každém pohybu na této hranici a to včetně ilegálních příchozích. Je to zajímavá myšlenka, nicméně se domnívám, že tímto způsobem můžeme kontrolovat, a to s nemalými náklady, pouze legální přeshraniční pohyb (počet legálně vytvořených přechodů je konečný), ale proč bychom to dělali? Jakou novou informaci tím získáme a kdo ji bude využívat? Opravdu by navrhovaný systém zachytil i všechny ty,kteří hranice přecházejí ilegálně, protože mají nějaký důvod se kontrole vyhýbat a půjdou přes „zelenou hranici“ nebo se jednoduše nechají převést v kufru auta? Opravdu už jsou systémy, které za jízdy vyhodnotí osobu v kufru auta, jak uvádí Doležal? Opravdu by nízkoletící družice či termosenzory na stožárech mobilního signálu zachytily a vyhodnotily všechny osoby procházející hraniční temný les? Vzhledem k počtu turistů, pendlerů, aut a kamionů v obou směrech si to představit neumím. V případě epidemie podobné té současné by se tyto informace jistě hodily, ale zdá se, že policie s pomocí armády zvládá situaci na hranicích docela dobře.

Lukavec nepostačuje

Stále mi přitom uniká hlavní důvod celého toho náročného a nákladného cvičení. Jedno nešťastné znásilnění africkým neúspěšným žadatelem o německý azyl v Lukavci mi k tomu úplně nepostačuje. Též argument, že bez perfektní kontroly hranic není stát státem, podle mého názoru neobstojí. Po listopadu 89 jsme cestovali na „Západ“ bez víz a kontrol na hranici. A pokud se tam kontrola vyskytovala, stačilo ukázat československý a později český pas. Žádné zápisy ani záznamy se neprováděly. Navíc takový systém fungoval mezi západoevropskými zeměmi již o mnoho let dříve a Francie nebo Belgie samy sebe zcela jistě považují za skutečné státy. Že snad kvůli nedostatečné evidenci nejsou, by jejich občany ani nenapadlo, naopak si této svobody velmi vážili a váží a je pro ně zcela samozřejmá. V severských zemích fungovala obdoba schengenského hraničního režimu, tedy opět žádná evidence přeshraničního pohybu, již od padesátých let k velké spokojenosti a hrdosti jejich občanů.

Je czexit medicínou?

Tomáš Doležal se v rozhovoru také vrací k oblíbenému tématu SPD – k odchodu naší země z EU. Podle jeho názoru jsou ta nemnohá pozitiva (například zóna volného pohybu zboží a služeb) vysoce převážena mnoha negativy („svoboda a suverenita státu jsou vyšší hodnoty než procento bilance vnější obchodní politiky“). Jak by malá otevřená česká ekonomika, jejíž vývoz činí více než 80 % HDP, mohla ekonomicky přežít bez volného přístupu na evropské trhy, je pro mě záhadou. Pokud bychom ovšem stáli mimo EU a přitom o tento volný přístup usilovali, bylo by jeho nutnou podmínkou přijetí všech relevantních předpisů a nařízení EU, tedy těch předpisů, jimž jsme se naším czexitem chtěli vyhnout. Bylo by to navíc bez možnosti je jako člen EU ovlivňovat, i když uznávám, že naše vyjednávací síla uvnitř EU není významná.

Rakousko do boje s Německem nepůjde

Tomáš Doležal by se také rád spojil, než se uskuteční výše zmíněný czexit, s dalšími zeměmi s podobnou historií (má na mysli hlavně visegrádské země doplněné o Rakousko a Itálii) k vytvoření „blokační menšiny“ při většinovém hlasování v evropských institucích. Je mimochodem zajímavé, jak se neustále snažíme něco zablokovat a bránit se „západním“ iniciativám. Zatím jsem neslyšel, že bychom s nějakým návrhem přišli aktivně my a měli problém, jak pro tuto úžasnou myšlenku získat podporu napříč EU. Možná jsme nikdy nic nevymysleli, nikdy nic pozitivního nanavrhli a jsme aktivní jen při tom „brždění“. Neumím si představit, že by se Rakousko, které je propojeno s Německem tisíci nitkami a kanálky a od roku 1971 je na Německo i měnově vázáno, přidalo ke skupině východoevropských potížistů vyznačujících se vysokou mírou korupce, médii v rukou státu nebo oligarchů, zvláštními představami o demokracii a právním státu, popřípadě i nějakým tím oligarchou v permanentním konfliktu zájmů v čele státu. Naděje, že by pragmatické Rakousko vstoupilo spolu s tímto nespolehlivým spolkem („dotace ano, solidarita ne“) do konfliktu s Německem a zbytkem EU, je z říše snů. Neumím si představit, co by na tom mohlo získat. Obdobná logika platí také pro Itálii. Nebo je snad pravděpodobné, že země, které po celou dobu svého členství v EU využívaly štědrou ruku bohatší části unie, provedou zásadní obrat v rozporu se svými egoistickými reflexy a začnou zadlužené a kovidem značně zdevastované Itálii pomáhat? Italové nejsou žádní hlupáci a vědí, že mnohem pravděpodobnější je, že po šekové knížce sáhnou spořiví, ale mnohdy velkorysí Němci a Nizozemci.

Je libo křivé okurky?

Ve výše uvedené souvislosti mě však napadá jiná možnost. Co když mají v hlavních městech „staré Evropy“ těch východoevropských potížistů už plné zuby. Stále více se ukazuje (z jejich pohledu), že naše východoevropské představy o demokracii, solidaritě, právním státě, konfliktu zájmů, vztahu k USA a o dalších oblastech jsou odlišné a od vstupu do EU se nesbližují, ale spíše naopak divergují od toho, co „staré země EU“ (tedy její jádro) považují za správné. Není tedy možné, že po nějaké další krizi, když se EU začne rozpadat (o krizi EU se přece již hovoří dlouhá léta), se staré země rozhodnou vytvořit nějakou novou EU 2 bez těch věčných nespokojenců z Východu? Nebylo by moudré a nakonec i výhodné být součástí té nové „hubenější“ EU a odtrhnout se tak od Východu a přidat se definitivně k Západu? Zdá se mi, že například Slovensko dělá vše pro to, aby v takovém případě patřilo na tu „správnou“ (tj. západní) stranu. Pravděpodobnost takového přeskupení nepovažuji za velmi významnou, ale rozumní lidé si platí pojištění proti požáru i přesto, že jeho pravděpodobnost se blíží nule. Obávám se, že naše republika, ten permanentní nespokojenec a potížista, vyznačující se navíc v současné době pro pozorovatele ze Západu pro ně naprosto nepochopitelným premiérem, si myslí, že stačí být „v srdci Evropy“. Mohlo by se tak stát, že zůstaneme venku na mraze. Nerad bych se dožil dne, kdy pan Doležal bude vysvětlovat spoluobčanům, jak je skvělé, že se nám snížila životní úroveň o dvacet, třicet nebo i více procent, ale zato si „vládneme sami“ a můžeme se cpát po libosti oněmi pověstnými „křivými okurkami“, o které nás EU chtěla připravit. Tedy alespoň ti, kteří si je po tom propadu budou ještě moci dovolit.

Autorem článku je ekonom Milan Barna