V předešlé expozici (z roku 2000), kterou vybudoval tým Národní galerie pod vedením profesorů Stanislava Kolíbala, Tomáše Vlčka a Milana Knížáka z nichž Kolíbal a Knížák pracovali i na architektonickém a barevném řešení, byl kladen důraz na osobnosti a časové souvislosti. Tato expozice byla velmi pečlivě vypracovaná s důkladnou znalostí sbírek NG a s akcentem na ty části českého umění, které vnášely do evropské scény nové či mimoběžné prvky nebo alespoň osobité variace. Francouzská sbírka jako jediná byla řešena samostatně, aby byla zdůrazněna role tehdejší čsl. vlády, která se o ni velkorysými nákupy zasloužila.

Nechci vykládat o minulé expozici, která měla řadu specifik, ale chci poukázat na to, co je ve Veletržním paláci dnes. Současná expozice založená na prezentaci jednotlivých prodejních galerií, které tehdy v Československu existovaly, je pro trvalou expozici NG zcela nevhodná. Dovedu si představit teoretickou studii, která tuto situaci mapuje, dokonce i drobnější výstavu především z reprodukcí, textů a dobových reakcí, ale udělat z toho nepřehledný megaguláš tak, jako se stalo ve Veletržním paláci, považuji za absurdní, necitlivé a neprofesionální.

Řadit umělecká díla podle toho jak byla jednotlivými galeriemi nabízena je nesmyslné. Jde totiž o sekundární spíše až terciální hledisko. Člověk, který shlédne tuto expozici se o umění nedozví nic, je pouze zmaten obrovským počtem děl v nelogických skrumážích. V zájmu galeristů se totiž neobrážel jen umělecký vkus, ale i prozaické finanční zájmy. K tomu obrovské množství popisek, které nemůže žádný divák zdolat, nesmyslná až směšná výstavní architektura. Výsledný pocit je bludiště ve kterém umělecká díla nehrají určující, ale naopak, matoucí roli. Autoři jsou roztrháni do jednotlivých částí a pokud je neznáte již z minulosti, žádné jméno ve vás nezůstane.

Galerie musí mít i didaktickou funkci. Divákům nestačí nejrůznější „dílny“, kde mohou podnikat pseudohrádky s pseudouměním. Nestačí, že děti si v expozici malují místo, aby se učily na umění dívat, s uměním žít a přitom se ovládat, umět se ztišit. Národní galerie není workshop. Měl by to být důstojný prostor. A počet návštěvníků není důležitý. Jeden vážný zájemce je víc než davy lhostejných.