Za mého dětství byly kýčem obrázky s březovými háji, západy slunce, říjícími jeleny. Svět zalidňovali barevní trpaslíci. Dnes vidím, jak milé a bezbranné to bylo. Kýč byl oblastí naivních idejí a nevytříbeného vkusu. Bylo to nevinné a asi z toho nehrozilo nebezpečí.

Dnešní sofistikovaný, elegantně, nebo naopak umělecky rozdrchaně vypadající kýč, je nebezpečný. Tváří se jako umění a daří se mu řadu lidí přesvědčit, že jím je.

V umění posledních dvou století hrál hlavní roli protest, vzpoura proti konvencím a řádům, hledání nových forem. Ve dvacátém století se umění čím dál víc přesouvalo do sociálního prostoru a chtělo být účastno revolucí, válek, budování nových cest. Zajímavé je, že ho společnost střídavě podporovala a zatracovala.

Dnes se pomíchaly žánry, což je určitě pozitivní a využitelný princip, ale klade to na tvůrce daleko větší břímě odpovědnosti než kdykoliv předtím. Současný kýč je špatně rozlišitelný. Většina umělců má pocit, že řeší problémy světa a zapomíná na povinnost k vlastnímu životu, k vlastnímu prostředí. Stát si tuto bezradnost možná bezděčně uvědomuje a nabízením vhodných podpor (v našem případě granty evropské i národní), umělce zavazuje, směruje, manipuluje.

Avantgarda v podstatě neexistuje. Neexistuje žádný rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním uměním. Současný svět hledá zábavu, poněvadž skrze ní je možné dobře vládnout a proto vše, co vypadá zajímavě, provokativně, trochu jinak, je okamžitě přijímáno a zoficiálňováno, „zkýčováno“ („kýč se obnovuje a daří se mu díky tomu, že neustále těží z objevů avantgardy“, Umberto Eco).

Společnost ztratila mravnost, přijímá stále větší a větší počet zákonů, limitů a nařízení s heslem chránit společnost, chránit jednotlivce, chránit všechno. Proto také hledá nové a nové formy zábavy, které uspokojí jak lidové, tak i intelektuální vrstvy společnosti.

Uvedu několik příkladů kýčů, s kterými se denně setkáváme.

Česko je zaplňováno sochami Jaroslava Róny, které tvoří dominantu v řadě měst a neustále přibývají. Je to absurdní, poněvadž Róna není dobrý sochař, jeho sochy vypadají jako vycpané pytle a jsou spíše karikaturami zobrazovaných než jejich oslavou. Přesto umělecké i politické komise, které tyto sochy objednávají, schvalují a financují, notoricky vybírají právě Rónovy paskvily.

David Černý, kterému jde jen o to, aby vytvořil co největší a nejprovokativnější plastiky a neštítí se použít jakékoliv prostředky, zaplavuje svými monstry česká města. Zvláštní je, že jeho vulgarity a podvody (Entropa) společnost akceptuje, dokonce je velebí.

Kateřina Šedá je představitelkou proudu v umění, který razantně vstupuje do sociálního prostoru. Její projekty při kterých stěhuje do galerií starý vesnický plot, nebo naopak staví na náves české vesnice londýnské telefonní budky, považuji za zvlášť nesmyslné. Je to trapné přitakání multikulturním trendům, které v převážné většině multikultuře nesvědčí, naopak jí vulgarizují a vytváří vůči ní averzi.

Rád bych uvedl příklad akceptování falešných principů z blízkého Německa. V továrně na kancelářský nábytek Vitra ve Weil am Rhein nechali postavit hasičárnu od nedávno zemřelé architektky Zahy Hadid, kterou známe i u nás z působení v komisi na stavbu Národní knihovny a jejíž obludný projekt pro prostor Masarykova nádraží zamýšlí Praha realizovat. Zaha Hadid vymyslela pro hasiče velmi elegantní dům se špičatými rohy. Ovšem hasiči ho nikdy neosídlili, protože zjistili, že je pro jejich potřeby nevyhovující a tak ho dnes Vitra ukazuje jako zářný příklad postmoderní architektury místo, aby vyžadovala od těch, kteří projekt schválili, nahrazení výdajů, poněvadž architekt nesplnil zadání. To je pro současnou dobu typické. Málo pokory k zadání, které je způsobeno nejen tím, že společnost je zmatená, ale také tím, že současní umělci jsou nedostatečně vyškoleni. Na uměleckých školách se téměř nic nevyučuje. Je adorována tzv. kreativita, což znamená, že každá vybočující hloupost je oslavována a tradiční studijní práce je považována za zbytečnost.

Počet umělců roste geometrickou řadou. Po druhé světové válce vzniklo obrovské množství uměleckých škol všeho typu. Vezměme si jen naši situaci. Do druhé světové války u nás existovala jedna vysoká škola – AVU a pak Umprum se zvláštním statutem (stala se vysokou v r. 1946 - VŠUP). Až po tzv. Sametové revoluci nastal bujný nárůst počtu škol. Dnes jsou umělecké fakulty v každém krajském městě. Hladina počtu umělců nebezpečně stoupá.

Lidská společnost (téměř v globálním měřítku) přijala kýč jako vedoucí princip života společnosti, poněvadž vytváří vhodné klima pro masovou manipulaci. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Nedávné státem organizované šílení při úmrtí zpěváka Karla Gotta je prototypem cílené manipulace mas do které se nechali vtáhnout i příslušníci elit. Byla to velkolepá státní oslava lascivního kýče. Asi i proto, že nejen Gottův zpěv, ale i jeho život byl typickým projevem kýče. Tím se náš stát veřejně a nekompromisně přihlásil k pokleslosti jako vedoucímu principu lidského bytí.