Umělci nepotřebovali výstavní síně, divadla a knihovny, poněvadž procesuální díla se odehrávala na ulici, v lese, kdekoliv. Poezie se objevila na opuštěných zdech a v písních. Měli jsme pocit (byl jsem jedním z protagonistů této etapy), že jsme umění konečně od umění osvobodili. Zapomněli jsme na to, že lidé potřebují k životu určité konstanty, že bez dlouhodobých stimulů svět panikaří.

Po krátkém návratu k tradičním formám (Bad painting, Neue Wilde, apod.) se umění pomalu vracelo na akční pozice, ovšem bez ethosu, který světil šedesátá léta.

Situace se otočila. Sociální elementy jsou z přirozeného prostředí vytrhávány a stěhovány do umělých prostorů (galerií, divadel apod.), jakoby se umělci chtěli vrátit k určité tradici, ale zároveň zůstat až nebezpečně aktuální. Pomáhá jim v tom dokonalá komunikační síť, která do svého fiktivního světa vtáhla velkou část umění společně s tím, co si na umění hraje či se mu nějak podobá. Co bývalo riskem, stalo se normou. Umělci začali hledat výjimečnosti, poněvadž zavládl pocit, že stačí překvapit. Díla měla být co největší, nejhalasnější, nejvulgárnější a to ve všech i těžko myslitelných směrech. Nové, řekněme politické myšlenky, které zvulgarizovaly ekologické, genderové apod. postoje a povinná směšná korektnost z které čpí faleš, vytváří nové kódy a nutí nás, abychom uvěřili v něco, co se příčí naši tradici, výchově i představám. Svět umění tyto kódy až příliš rychle adoptoval a vytvořil tak zdání (kterému věří především umělci sami), že jde o něco převratného, co se má stát základem aktuálnosti a nechápou, že jsou předmětem manipulace.

Náležet k novým trendům začíná být v intelektuálním světě tak naléhavé, že se to mění v cenzuru. Umění, které se představuje jako všehoschopné, super odvážné a tedy svobodné, je přesně opakem. Umělci jsou otročeni (a tady bych zdůraznil dobrovolně otročeni systémem grantů, která je zavazují k určitým postojům), imperativ aktuálnosti je tak silný a rozšířený, že autoři, pokud se nepřihlásí k dobovým pseudoideálům, jsou z uměleckého milieu vyobcováni.

Státy a města, která chtějí být úspěšná a viditelná podporují současné umění a to má přímý dopad na estetiku lidských sídlišť. Vznikl nový dekorativní prvek – plastika ve veřejném prostoru - , který zaplnil naše města a vnáší do nich estetický i etický zmatek. Vznikají objekty bez vztahu k místu a tradici a většinou nejsou ani příliš dekorativní. Jedním z důvodů uměleckého chaosu jsou současné umělecké školy. Vůdčím motivem, který na uměleckých učilištích vládne je kreativita. Ve studentech je od začátku pěstován pocit, že jsou umělci a mohou všechno, poněvadž jejich povinností je permanentní revolta. K revoltě je však potřeba jasný a silný důvod, který chybí a tak umělci podléhají plytkým módním trendům hrajícím si na avantgardu. Z uměleckého díla se vytrácí obsah. Současná díla jsou založená na vtipu, gagu nebo naopak na nudě a amaterismu. Vnucovaná multikultura přinesla názorový a estetický zmatek. Tím vším se však dnešní umění paradoxně blíží podobě současného zmateného světa. Slabá společnost generuje slabé umění.

Došel jsem k názoru, že jediné, co by současnému kulturnímu dění (kde zásadní roli hraje umění) pomohlo, by bylo umění eliminovat. Když říkám, že nepotřebujeme umělecké školy, že bychom měli zavřít galerie a divadla a knihovny, popřípadě povolit vstup na přísně udělované vízum, lidé jsou zděšeni nebo se smějí. Vím, že je to neuskutečnitelné, ale slouží to jako naléhavá parabola.

Pro mne je současná společenská i kulturní situace symbolem lidské neschopnosti spravovat své vlastní věci. Současné umění podává o současném světě neblahou výpověď založenou na špatně pochopené humanitě. Lidé přestali modernímu umění rozumět a tak umění hledá nějaké kódy, které by je přiblížilo obecnému vkusu. Jelikož chybí pokora a umění nechce rezignovat na elitnost, stává se jen součástí zábavního průmyslu, která ani moc zábavná není.

Milan Knížák