Způsob přepočtu hlasů na mandáty podle Imperialiho formule ve dvou skrutiniích obsažený ve sněmovním návrhu má totiž úplně stejný ústavní deficit jako d´Hondtova metoda používaná odděleně v každém ze 14 krajů, kterou letos zrušil Ústavní soud. Je jím nerovnost volebních hlasů pro různě úspěšné strany.

Ve volbách v roce 2017 stačilo vítěznému ANO na jeden mandát pouze 19.232 hlasů, zatímco STAN na něj potřeboval 43.693 hlasů, tedy 2,27násobek. Pokud by se tehdy přepočítávaly hlasy na mandáty tak, jak navrhuje nyní sněmovna, bylo by to u ANO jen 21.741 hlasů, ale u TOP už 29.868 hlasů, takže „pouze“ 1,37násobek.  Nerovnost sice výrazně menší, ale pořád ještě dost vysoká a ústavněprávně přinejmenším pochybná. V roce 2006 by ovšem nejslabší Strana zelených potřebovala podle navržených pravidel na zisk mandátu 42.061 hlasů, tedy 1,8násobek vítězné ODS, které by stačilo 23.364 hlasů. A to už je nepoměr, který u Ústavního soudu sotva může obstát.

Důvodem nerovnoměrnosti je to, že při 14 volebních krajích získávají nejslabší strany s podporou na úrovni 5-7% většinu mandátů až ve druhém skrutiniu a v něm je volební číslo, tedy počet hlasů potřebných na mandát, vyšší než ve skrutiniu prvním; u Imperialiho metody to je dvoj- až šestinásobek, u Hagenbach-Bischoffovy metody zhruba 1,5násobek a pouze v Hareově metodě se tato volební čísla významně neliší.

Politici narazili s volebním zákonem u Ústavního soudu už dvakrát. Poprvé v roce 2001 zrušil takzvané Imperialiho kladivo, kdy se mělo volit ve 35 obvodech po 4 až 7 mandátech d´Hondtovou metodou a prvním dělitelem mělo být číslo 1,42.  To mělo zajistit drtivou převahu dvou nejsilnějších oposmluvních stran, kterým mělo ve sněmovně sekundovat jen několik lidovců a komunistů. Pokud by se podle tehdejšího zákona volilo v roce 2017, získalo by ANO 128 mandátů, ODS 23, Piráti 22, SPD 19, KDU 3, TOP 2 a STAN 2, přičemž ČSSD a KSČM by ve sněmovně vůbec nebyly, protože mají regionálně poměrně rovnoměrnou podporu a v žádném obvodu by nedosáhly na první mandát.  Ústavní soud tehdy jednomyslně rozhodl, že poměrnost musí být zajištěna celorepublikově, nikoliv pouze v každém kraji samostatně. Přesto oposmluvníci prosadili takový přepočet, který opět zajišťoval proporcionalitu pouze v každém kraji samostatně; jen těch krajů už nebylo 35, ale jen 14, a prvním d´Hondtovým dělitelem byla místo čísla 1,42 jednička. I tento způsob přepočtu hlasů na mandáty shledal letos Ústavní soud neústavním.

Politici jsou však zjevně nepoučitelní a stále se snaží poměrnost co nejvíce zdeformovat ve prospěch vítěze voleb nebo nejúspěšnějších stran. Imperialiho metoda, která se snad používá jen v Ekvádoru, přitom oproti Hagenbach-Bischoffově metodě používané u nás v letech 1990 až 1998 zvýhodňuje vítěznou stranu maximálně o tři mandáty a proti čistě proporční Hareově metodě o maximálně 5 mandátů.  Je tedy otázkou, zda toto zvýhodnění je natolik společensky potřebné, aby stálo za to kvůli němu riskovat úspěšné napadení výsledků voleb stranami, které jen těsně překročí pětiprocentní uzavírací klauzuli. Poslední průzkum volebních preferencí ukazuje, že v tomto roce mohou být nejméně dvě.

Vše je teď v rukou Senátu. Náprava legislativního zmetku vzešlého ze sněmovny je přitom velmi jednoduchá. K přechodu na Hagenbach-Bischoffovu metodu postačí v navržené novele změna jediného slova a k přechodu k dokonale proporční Hareově metodě postačuje vypuštění tří slov. Senátoři tak mají příležitost využít svou „hvězdnou hodinu“, kdy je sněmovna nemůže přehlasovat, a sněmovní legislativní kutilství zatrhnout. Pokud to neudělají, poskytnou početným šikům svých odpůrců, hlásajících že Senát je zbytečný, jen další munici.

Milan Marko, České Budějovice
Autor je právník a ekonom