Epidemie koronaviru Covid-19 je za vrcholem, přísná opatření se postupně uvolňují. Je čas uvažovat, jak dál. On na to stačí obyčejný selský rozum, aby nám ukázal, co jsme udělali dobře a co špatně. Virus nám nicméně ukazuje jako v zrcadle mnoho hloupostí, které udělaly některé naše vlády. Nepochybně první chybou je ztráta potravinové soběstačnosti. Před třiceti lety jsme byli potravinově soběstační. Dnes máme soběstačnost 20 až 30 procent. Vše ostatní se musí dovážet. Pokud dojde k problémům, a to koronavirus mohl být jen malou ukázkou, tak potraviny nedostaneme a budeme hladovět, možná i umírat. Producenti si nechají nedostatkové potraviny pro sebe a mimo kompetence naší vlády. Jde o důsledek takzvané globalizace. Není to nic nového, mnozí na riziko upozorňují dlouhou dobu. Jedním z hlavních úkolů této vlády by mělo být obnovení potravinové soběstačnosti a patřičná podpora českých zemědělců. Řeči může vést kdokoliv a jakékoliv, ale jíst se musí.

Zisk zůstává v Německu

Nepochybně druhou chybou je orientace českého hospodářství na nadnárodní firmy a jejich montovny na českém území včetně tak zvaných investičních pobídek. Jde o orientace na technologie nízké úrovně, nebo-li s nízkou přidanou hodnotou, jak eufemisticky říkají někteří ekonomové. To měly v oblibě zejména vlády ČSSD. Zahraniční firma postavila montovnu, pobrala investiční pobídky z českých daní a dovezla pracovníky z východu či z jihu, protože Češi nebyli ochotni za tak malý plat pracovat. Po vyčerpání pobídek montovnu přesunula dál na východ. Další chybou je orientace na subdodavatele pro německý automobilový průmysl. To se v Česku vyrobí kobereček do Audi za osm eur, prodá se do Německa za osm eur a v Německu se prodá koncovému zákazníkovi za sto eur. Ať Češi pracují sebe více, zisk zůstává v Německu. Na tato rizika upozorňovali mnozí již od počátku privatizace. To jsou chyby privatizací českých podniků do cizích rukou.

Inovační podnik nemůže vzít kramle

Dalším z hlavních úkolů současné vlády by měla být podpora českých malých a středních firem, zejména inovačních firem, tedy firem orientujících se na technologie střední a vysoké úrovně, nebo-li s vysokou přidanou hodnotou, jak eufemisticky říkají někteří ekonomové. Má-li firma českého majitele, zůstávají zisky v Česku. Pokud firma využívá pokročilé technologie, nemůže se jen tak přesunout na východ či na jih, protože inovační podnik potřebuje vzdělané a zkušené zaměstnance. Malé a střední firmy bývají pružnější a proto lépe zvládají problémy při různých krizích. Není to nic nového. Podobně postupovaly země západní Evropy po 2. světové válce, podobně se zrodil americký či japonský hospodářský zázrak. Proč by to nemohlo jít u nás? Výkonnost českého hospodářství cítíme všichni na svých peněženkách.

Inkubátory pro nechtěné?

Současná vláda by se měla vydat cestou podpory znalostní ekonomiky a jejího neslabšího místa, tedy technologického transferu. Kdysi jsme vše počítali a vyšlo nám, že vytvoření pracovního místa v podnikatelském inkubátoru je desetkrát až padesátkrát levnější, než vytvoření pracovního místa v montovně s pomocí investiční pobídky. A to pracovní místa v inovačních firmách v podnikatelských inkubátorech jsou obvykle pro vysoce kvalifikované pracovníky. Inovační infrastruktura (podnikatelské inkubátory, technologické parky a centra pro technologický transfer) je v této zemi již 30 let, ale je slabá a na okraji zájmu exekutivy. Různé vlády slibovaly mnohé vzhledem ke znalostní ekonomice. Jak už to ovšem v politice bývá, zůstalo jen u slibů.