Mezi námi bílými existují seznamy mnoha článků a knih, jež bychom si o rasismu měli přečíst. Kromě nich existují i dokumenty, které je třeba sledovat, jsou tu aktuální televizní rozhovory, výsady a pravidla, které je třeba prozkoumat, to vše proto, abychom si vybudovali jakousi intuici, jaká bude situace v naší branži v budoucnu.

Jste odhodláni tuto práci vykonat a také dát všem okolo vědět, že přesně takovou práci děláte. Je to kus práce, která je nezbytná, abychom se v naší branži mohli stát lepšími spojenci černých v boji za rasovou spravedlnost.

Mezi bílými lidmi se v každém okamžiku odehrává spousta rozhořčených rozhovorů o tom, co napsat na účty sociálních sítí, na znamení našeho protestu, právě v tomto čase, kdy jste třeba něco řekli svému černému příteli a to „něco“ změnilo atmosféru a energii v celé místnosti. V takových krůčcích se počítá pokrok...

Je tu šílená (zuřivá, krutá, - frantic) rasa, kterou je třeba chytit a napravit její instinkty, ano? Chci říct, podívejte se na chvilku do historie. Přísahám, že pokud to neudělám, dám svému manažerovi výpověď.

Když se však na chvilku odmlčím, mám pocit, že je to jen moje „ego“, které se chytilo samo do sebe. Chytila jsem se, když jsem chtěla být „jednou z těch dobrých“ (mezi bělochy), a nyní se musím sama sobě smát. Kdo mě bude věnovat pozornost na mém účtu? Je tam někdo, kdo rozdává body? Černí lidé jsou zabíjeni za denního světla policií, těmi skutečnými reprezentanty státu, a já se starám, jak bude vypadat můj příspěvek na Instagramu?

Možná je to práce, kterou musím udělat sama na sobě, avšak tato „práce“ není jen o mně osobně. Jako pro bílou ženu tu v Americe je pro mě druhou přirozeností soustředit se na tuto svou práci, ale také z ní „vypadnout“, když už to bude k „nevydržení“.

Dovolte mi, abych se ve jménu rasové spravedlnosti zbavila své spoluviny na bílé nadvládě nad ostatními lidmi, žijícími v Americe. Na spoluvině všech kolem mě, na vás a doslova na všech ostatních.

Především - nesouhlasím s tím, jak tato společnost ve skutečnosti funguje.

Můžete si říci - je to jen kus "čistící" práce – dáte se do toho a brzy je hotovo. Umyjete podlahu, najdete odvodní kanál, vyčistíte jej. Naštěstí jsou práce, které – když už jsou jednou udělány - skončí...

Jenže - když jste bílí, a chápete rasismus a vnímáte tu antipatii k černochům, uvědomíte si, že nejde jen o odplavení špíny kanálem, není to jen jednorázová záležitost, není to tak, že jste zabředli do „bahna“ a nyní musíte projít tou zkušeností, tím se jí zbavit. Pokud se někdo oddá tomuto poslání, zjistíte, že je to celoživotní projekt, ke kterému přistupujete s milostí a zvědavostí a s plným porozuměním, že to bude občas těžké a občas krásné a že jakákoli možnost, kterou se na tom projektu podílíte, je upřímně řečeno - úžasná.

V kultuře, zaměřené na sebezdokonalování, byste možná mohli uvažovat o vzdání se svého „Já“ jako jakéhosi morálního kompasu. Budete si říkat - na začátku to bude obtížné, hlavně u těch malých, zřídka používaných svalů, ale po několika letech každodenního tréninku se to napraví.

Doufám však, že si nic podobného doopravdy nebudete myslet!

Doufám, že chápete, že zápasit s brutální minulostí této země a představovat si spravedlivou budoucnost není něco, co byste mohli dělat sami. Jednoduše jste jen kapkou v nové vlně, vlně, která snadno vklouzne do oceánu lidí, kteří hluboko, vytrvale a už dlouho - erodují útesy bílé nadvlády.

Doufám, že to bude úleva pro vás, stejně jako pro mě. Je to velká útěcha, když se dokážete zbavit omylu a vy v tomto příběhu máte právo hrát hlavní roli. Když skočíte z křehkého náspu postaveného na násilí a vplujete do přílivu, uvidíte, že je to snadné. Najdete všude kolem vás vůdce a vrstevníky. Nebudete si dělat starosti se zmatky a nebudete se cítit ztraceni. Najednou budete vědět, kde je vás potřeba.

Většinu času, kdy budete s těmito vůdci a vrstevníky, často vedle nich, nebo když budete stát před nimi a budete čelit nebezpečí, sami se vrhnete z útesu, abyste mohli plavat a tak se vznášet a třpytit a užít si svět daleko od boje.

Je jediná silná lež, do které jsme se narodili, a to, že běloši si zaslouží jiný, lepší život než kdokoli jiný. Nyní vidíme, že tato lež je smrtelná pro ostatní, a je to také nebezpečné pro nás. Tato lež, která se dokáže udržet pouze tím, že nás izoluje od sebe navzájem a přiměje nás dělat odporné věci, abychom tuto separaci udrželi, tato lež nás odděluje od toho, čím ve skutečnosti jsme - jen svazkem molekul v různých formacích, které se rozpustí a znovu vytvoří mžikem oka...

Zasměj se té lži, když kráčíš k obzoru. Pak uvidíš pravdu a tak skoč do oceánu, který tě přijme, a budeš ho milovat, to ti slibuji.

***

Maeve Higgins(40) je novinářka, vzhledem připomínající naši Halinu. Je rodačkou z Cobh, blízko Corku, tu v Irsku. Nejdříve pracovala v irské televizní stanici RTE, napsala několik knih, ale potom udělala zářivou kariéru v Americe. Dnes píše do New York Times a do jiných špičkových tiskovin. Její knihy jsou – pro Iry – zábavné a vyjadřuje se v nich také ke klimatu a k rasismu.

Mimochodem – Cobh, blízko Corku, je krásné město na Atlantickém pobřeží a je to také evropský poslední přístav, odkud – po té, co vyrazil z Belfastu – se na svou pouť vydal – legendární Titanic.

Titanic do Ameriky nedorazil, ale jak vidíte - Maeve Higgins Ameriku "dobyla..."

Řekl bych, že obě tyto „katastrofy“ mají mnoho společného...

Až v tomto článku, který je mimochodem napsán „mizernou“ angličtinou, jsem si uvědomil, že to s tou Amerikou je doopravdy vážné. V tom článku Maeve Higgins je všechno – včetně neslavných  „vůdců“, včetně stádního myšlení, včetně rasové a generační nenávisti, včetně útěku od reality, včetně drogového rauše...

A to se objevilo v takovém listu jako je New York Times, jako „názor“ ve výběru „Editora“. ZDE

Náš národ dal kdysi světu jednu významnou osobnost. Říkalo se mu - „Učitel národů“.

Víte, co tento náš „Učitel“ učil?

„Moudří vždy považovali za nejbezpečnější cestu k míru zapomenutí utrpěných křivd.“

K těmto křivdám bych si dovolil - vedle těch rasových - připojit i křivdy utrpěné kvůli vyznání.

Nezdá se, že by Amerika – ale - bohužel - nejen Amerika - byla připravena léčit své rány „medicínou“ Jana Ámose Komenského...