Není to dlouho, co jsem se v Parlamentních listech zamýšlel na článkem Ferdinanda Peroutky s titulkem „Jací jsme“ z roku 1922.

Sám jsem se musel podivit nad nízkou úrovní článku této druhdy novinářské ikony a shledal jsem, že ta Peroutkova úvaha „Jací jsme“ je plytká, tak na úrovni dnešní rádoby filozofující „pražské kavárny“.

Křivdil jsem Ferdinandu Peroutkovi? Inu – „co je psáno, to je dáno“, nevzal bych už jednou řečené zpět, ale přece jen jistý klad panu Peroutkovi v jeho článku přiznejme. Myslím, že se oprávněně ptal a zvídal – „Jací tedy jsme?“

Myslím, že už v roce 1922 bylo namístě zkoumat: “Jaká duše byla vetknuta v tuto hruď?“

Čas běží, naše znovu nabytá státnost oslavila už celých 100 let existence. Nejsme už Československo, rozdělili jsme se. A po rozchodu nezůstala žádná „pachuť“. Nic hořkého mezi námi a Slováky nezůstalo, mír, v němž jsme se rozešli, bychom mohli rozdávat – jen kdyby si Evropa byla ochotna brát naši medicínu...

Nikdo nemůže pochybovat o tom, že něco podobného je v dnešním světě „malý zázrak“.

Vezměme si znovu Peroutkovu otázku k srdci a u vědomí 100 let naší státnosti – znovu se zeptejme „Jací jsme byli?“

„Jací jsme dnes - v tomto globalizovaném světě?“

Předešlu odpověď již v tuto chvíli – jsme jiní!

Naše státnost se zrodila jako důsledek světové války. Po tomto historickém předělu se v Evropanech zrodila touha po demokracii, již mohla až dosud monarchistická Evropa Američanům jen závidět. Rovněž zásadu sebeurčení národů dala světu Amerika a tak jsme obdrželi naši národní státnost - jakoby darem od mezinárodního společenství pod americkým vedením.

Avšak naše stoletá historie byla někdy - bohužel - pestřejší, než jsme si snad sami mohli přát. Kromě finanční krize a dalšího světového válečného konfliktu – hned dvě totality.

Nikdo nepochybuje, že československá historie započala v tom nejlepším stylu. Československo – v duchu amerických tradic - bylo oázou demokracie uprostřed Evropy. Když se náš stát „narodil“, „probudil se“ díky naším „Otcům zakladatelům“ do života, jež v tehdejší Evropě nemělo vzoru. Vstoupili jsme do různých aliancí a spojenectví v naději, že se tak snáze podaří malému národu obhájit svou existenci. Meziválečné období s nejhlubší světovou finanční krizí bylo složitým obdobím, avšak Masarykova a Benešova demokracie tyto krize přežila a zadusila ji až německá fašistická totalita. Této totalitě podporované velkými evropskými mocnostmi, jsme se neubránili.

Inu – takoví jsme byli...

Proti této totalitě se nakonec postavil celý demokratický svět. Naši vojáci v čele s generálem Svobodou bojovali v řadách protifašistické aliance. Sehráli jsme tedy důstojně náš part, ale bylo to však znovu mezinárodní společenství, jež navrátilo svobodu československému národu. Uvnitř toho společenství to bylo hlavně sovětské Rusko, jehož vojáci po tisících umírali na bojištích po celé naší vlasti. Jen se vžijte do situace, jež tehdy panovala v Praze po Pražském povstání! Může se někdo divit, že po šesti letech bezuzdného fašistického řádění se vzedmula vlna vděčnosti k ruskému národu díky osvobození?

Jsou historikové, kteří vytrubují do světa, že s Čechy je něco „v nepořádku“, když 15 miliónů Čechů po Mnichovu a hrůzách další světové války, „kývlo“ na „diktaturu proletariátu“. Nezapomeňme, že to bylo 80 miliónů Němců, kteří o 15 let dříve nadšeně „kývli“ na Hitlerovu fašistickou diktaturu.

Inu - takoví jsme byli...

Takže naše svoboda se nám vrátila zpět opět díky mezinárodnímu společenství – opět jakoby darem. Ale díky Jaltě, geografické poloze a jazykové příbuznosti slovanského jazyka jsme po 40 let začali „budovat“ socialismus. Vstoupili jsme opět do různých aliancí (RVHP) a spojenectví (Varšavská smlouva) v naději, že se tak snáze podaří malému národu obhájit svou existenci. Budovali jsme diktaturu, budovali jsme totalitu, avšak odvěká touha po sebeurčení národů a demokracii českému národu zůstala.

V roce 1989 se Evropou přelila vlna, jež i nám – po Polsku, Maďarsku a východním Německu, umožnila strhnout pouta totality. V této historické době jsme i my důstojně sehráli svůj part v Evropě a tehdejší Československo svým mírovým rozdělením státu se zapsalo do evropských dějin. Vznikl nový stát – Slovenská republika. Je to důkaz, že odvěká touha po sebeurčení národů a po demokracii v českém národě zůstala.

Nyní už 30 let jsme členy rodiny států, jež si do svého erbu vetkla demokratické krédo. Vstoupili jsme opět do různých aliancí a spojenectví v naději, že se tak snáze podaří malému národu obhájit svou existenci.

Po vstupu do Evropské unie a do NATO, jsme vstoupili ještě do jiného spojenectví, jež jako jediné z našich současných spojenectví nebylo iniciováno Bruselem. Toto spojenectví se nazývá Visegrád a zahrnuje 70 miliónů občanů.

Visegrád je nyní vysmíván (myš, která řve...) a pokud se podaří jeho premiérům cokoliv prosadit (uprchlické kvóty, Timmermans), jsou vyslovovány s posměchem obavy, aby tato údajná „radost“ Visegrádu, nebyla předčasná apod.

Jeho jednotlivé země Visegrádu jsou v rámci Unie kritizovány, jednou protože jsou autoritářské, jindy že nevyhovují měřítkům nezávislé justice, jak je nastavila Evropská unie, jindy je jeden z jeho premiérů „ve střetu zájmů“, což on samozřejmě „zuřivě“ popírá.

Slovensko je mezi kritizovanými státy Visegrádu až na posledním místě, jednoduše proto, že přijalo euro, jež je vlajkovou lodí v rámci evropských integračních snah. Těmto „nezvedeným“ visegrádským státům Komise vyhrožuje odebráním hlasovacích práv, odebráním dotací apod.

A proč vlastně?

Žádná z těchto zemí nezrušila pravomoci Parlamentů, jako to udělaly všechny totality předešlé. Žádná z těchto zemí nenarušila svobodu projevu jako fašisté a komunisté. Protivníci vládnoucích stran nejsou pronásledováni.

Vládnoucí strany pravidelně dosahují značné převahy v demokratickém souboji politických stran, a to přes to, že bez výjimky jsou všechny pod dennodenní ostrou kritikou a palbou medií.

Ve všech těchto zemích panuje demokracie v tom nejhlubším slova smyslu, víra politiků v demokracii v těchto zemích někdy hraničí až s naivitou (viz hnutí Žlutých vest ve Francii, viz případ Katalánska ve Španělsku).

Proč tomu tak je?

Jak předesláno již v úvodu článku – protože jsme jiní.

Dovolte mi nyní vrátit se ke slovům moderního rakouského filosofa, profesora Pfallera z Vídně. Ten rozpoznal – dnes snad jako jediný na Západě, co je toho příčinou.

Jsme jiní, protože – naše národy poznaly, co to je - žít a přežívat v totalitě. Dokážeme rozpoznat mnohem dříve než lidé na Západě, kde všude na nás číhá – totalitní podhoubí. To je bohužel věc, která dnešním západním think tankům, sociologům, filosofům a především politikům – absolutně chybí.

Pokud chcete důkaz – je na dosah. Je velice snadné kritizovat země Visegrádu, ale doslova totéž se odehrává ve východním Německu. Chemnitz, Leipzig, Dresden...

V čem je rozdíl?

Všichni tito občané po léta žili v totalitě a toužili žít v demokracii – a dnes jsou „rozčarováni“, jak výstižně charakterizoval prof. Pfaller ve svém díle „Řeč dospělých“. Prof. Pfaller zde kritizuje západní kulturu kvůli pokrytectví a jde tak daleko, že si dovolil prohlásit – „Vy, lidé v post-komunistické Evropě, jste v tomto ohledu – někdy mnohem „dospělejší“.

Nebudeme nyní řešit, zda se můžeme cítit dospělejší oprávněně či nikoliv – ale za úvahu by Pfallerova kritika našim liberálně-demokratickým přátelům na Západě mohla stát.

Už jen z toho důvodu, aby nás pochopili.

Už jen z toho důvodu, že bychom naši víru v demokracii mohli rozdávat – kdyby si Evropa byla ochotna brát naši medicínu...

Miloš Horký