Svoji vizi možného vývoje v Evropě uvedl srbský orientalista (vydal knihu Současný džihád jako válka a je šéfredaktorem časopisu Politologie náboženství minulý týden v deníku Politika a jeho článek Islámský svět a balkánský vyvolal bouřlivé reakce.

Úvahu začíná ostrou kritikou Srbů a především Chorvatů, kdy oběma národům připomíná jejich sebevědomí, kdy si „myslí, že vše, co se děje na Balkánu, se točí pouze a jen kolem nich.“ Jevtić píše: „Zejména je to srbská a chorvatská inteligence, a to již od vzniku Království Srbů a Chorvatů až po dnešek, kdy vidí své místo na Balkánu jen optikou svých vzájemných vztahů. Možná, že to tak skutečně bylo do konce druhé světové války, ale bylo tomu tak nadále? Jedná se o velký omyl, na který doplatili především Chorvaté a doplatí na něj v budoucnu ještě víc e… Vůbec jim nedošlo, že jsou pouhým šekem, který se hodí k účtování mocnostem. Nikdo z nich si neuvědomuje, že největší světovou silou již nejsou ani USA ani Rusko, ale islámský svět.“

Podle Jevtiće muslimové jsou světovou velmocí, a to i bez nukleárních zbraní (Pákistán je ovšem vlastní), neboť „supervelmocí se stává národ, který dobývá svět.“ To se právě podle srbského orientalisty muslimům daří a je proto třeba myslet na demografické hledisko síly. „Muslimů bylo v roce 1997 817 milionů a dnes jich je dvojnásobek a obsazují země, které jsou vlastníky jaderných zbraní. Pokud jim trend porodnosti vydrží i nadále lehce se v těchto zemích stanou většinou,“ tvrdí Jevtić a jako důkaz poukazuje na Moskvu, která se v roce 2010 stala s 10 až 14 procenty obyvatel největším evropským muslimským městem. Rovněž na tom není bezvýznamně Paříž, kde podle jedné ankety v roce 2011 se k islámu hlásilo sedm procent obyvatel. Pochopitelně, že dnes bude muslimů v Evropě ještě více a není třeba na tom dále nic moc vysvětlovat.

Oběť za bezpečnost Západu

Proto Miroljub Jevtić tvrdí, že nejpodstatnějším bezpečnostním problémem Západu je dnes jeho vztah k muslimskému světu. V tomto ohledu USA a EU zvolily taktiku zaměření se na muslimy v těch zemích, kde muslimové „přijmou krmi západního liberalismu.“ Zde autor velice polemických myšlenek tvrdí, že tito muslimové především žijí na Balkáně.

Vraťme se k úvodní kritice srbské a chorvatské inteligence. Jejich problém spočívá v tom, že tuto taktiku Západu vůbec nepostřehli a zaobírají se jen sebou samými a vzájemnými vztahy. V tom se Jevtić dostává k odvážné teorii, že Západ předhodil Srby jako kořist muslimům. Navíc největším neštěstím se stávají Chorvaté, kteří přistoupili na hru USA a EU. Profesor z bělehradské univerzity na chorvatskou a západní adresu píše: „Chorvaté uzavřeli s muslimy spojenectví a jakoby tím Západu stvrzovali jejich teorii o liberálních balkánských muslimech, se kterými se dá počítat. To byla chyba! Chorvaté tím při rozpadu Jugoslávie utrpěli ze všech největší porážku, zatímco Srbové se mohou aspoň pyšnit svojí existencí.“

Účet za porážku zaplatí celá Evropa

Výsledkem toho je naprosté zničení katolické víry v Bosně a Hercegovině! Katolictví se zatím udrželo jen v západní Hercegovině, která je ale stále pod silným tlakem islámu. Uvedená chyba podle Jevtiće nastala během roku 1991 a v lednu 1992 (referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny domluvené mezi muslimy a Chorvaty), kdy Chorvaté podle něj svým „ano“ předali celou Bosnu a Hercegovinu muslimům. Dokonce i katolická církev byla pro pozitivní výsledek referenda a přidala se na stranu muslimů. Stalo se tak i přes dopis představitele Chorvatů v Bosně Mate Bobana, který tehdy psal arcibiskupovi Kuharićovi a proklínal ho, že tímto spojenectvím vlastně pracuje proti bosenským Chorvatům.

Podle Jevtiće se porážka v Bosně přenesla dále i na samotné Chorvatsko, kdy nezískalo ve válce zhola nic. Válka stála Chorvatsko jen oběti na životech, ale její území zůstalo stejně velké jako před válkou. Zde se odvíjí další Jevtićova teorie, že bylo velkou chybou vyhnání Srbů z Chorvatska. Podle něj by bylo pro Chorvaty daleko lepší přiznat Srbům určitou autonomii v rámci svého území. „Tato autonomie by se nakonec stejně sama od sebe rozpadla, neboť by pro ni neexistovaly demografické důvody k přežití. Došlo by k vystěhování Srbů nebo jejich chorvatizaci, neboť zde byli v naprosté menšině,“píše Jevtić.

Potud srbský orientalista uvažuje v rámci teritoria bývalé Jugoslávie, následně toto ale vztahuje na celou Evropu. Tvrdí, že se Chorvaté měli se Srby domluvit, aby vytvořili protimuslimský val. Namísto toho dochází k tomu, že bývalý muslimský poslanec v srbském parlamentu Rizah Gruda se nechal slyšet a srbský orientalista jej cituje a tuto výzvu srbského muslima adresuje jako varování nejen Chorvatům, ale celému Západu: „Když cestuji po chorvatském Záhoří, svědkem jsem samé šedi. Nejsou zde děti, neslyším jejich výskot a křik… Na těchto prostorách nevidíte děti ani mládež… zato jsou zde krásné domy a žijí si zde na vysoké úrovni. Kladu si otázku, k čemu jsou ale těm lidem krásné domy a vysoká životní úroveň, když domy jsou prázdné - bez dětí. To hovoří o všem, že tito lidé jsou sobečtí a jsou odsouzení k tomu, aby trpěli a vymizeli z těchto končin. Proto Bůh sem sešle jiný národ, který bude mít mnoho dětí.“

Polemika

Na článek reagovalo mnoho čtenářů, ať Srbů nebo Chorvatů. Reagovali také obyvatelé bývalé Jugoslávie žijící již delší dobu v zahraničí. Jedna významnější chorvatská reakce spočívá v tvrzení, že v devadesátých letech během války se museli Chorvaté spojit s Bosňáky, neboť jim hrozilo, že Srbové zaberou třetinu Chorvatska.

Další kritika, a to již staršího data, je namířená přímo proti profesorovi Jevtićovi a můžeme ji číst ve studii Normana Cigara „Serbia's Orientalists and Islam: Making Genocide Intellectually Respectable" Norman Cigar ( v srbštině zde). Cigar tvrdí, že srbští orientalisté se stali obětí politizace a že jejich studie a práce nemají proto objektivní hodnotu.

Třetí názor v polemice je srbský, který přirovnává situaci v článku popsanou Jevtićem k podobnému problému, který vznikl v Kosovu, a to již po druhé světové válce, kdy zde začala být uplatňována politika majorizace. Na tento názor dokumentují různé srbské studie dokazující (viz ), že původně po druhé světové válce zde žilo 350 tisíc obyvatel albánské národnosti a 300 tisíc ostatních národností. Tento poměr se záhy začal přistěhovalectvím z Albánie a vysokou porodností měnit. Proto Srbové mluví v těchto diskuzích o politickém záměru muslimů pomocí majorizace obsazovat další území.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami