Den po aprílu (2.4.) se konaly v Srbsku prezidentské volby, které podle očekávání vyhrál současný premiér Aleksandar Vučić. Ten prosazuje umírněnou politikou vůči Západu, chce, aby se Srbsko stalo spolehlivým členem EU, ale zároveň si udrželo dobré vztahy s Ruskem. Popírá vstup do NATO. Nejde o lehkou roli, neboť z EU je neustále vyvíjen tlak na uznání Kosova a Chorvatsko se nechová příliš nadšeně k přijetí svého souseda do svazku EU. Obě země v poslední době si stále častěji připomínají nevyrovnané účty. Vučić ale rozhodně nečekal, že po svém zvolení narazí přímo doma na odpor. Den po volbách se v Bělehradě sešlo kolem deseti tisíc demonstrujících, házeli na budovu parlamentu vajíčka (viz fotografie). Právě tak se konaly demonstrace v dalších větších městech Srbska v Niši a Novém Sadu. Demonstranty tvořila většinou mládež, především studenti s nejčastějším transparentem, sloganem nebo pokřikem „Boj proti diktatuře“. Okamžitě bylo nahlášeno, že druhý a další a další den budou protesty proti zvolení Vučiće pokračovat. Demonstrující považovali a považují volby za zmanipulované. Přitom je zajímavé, že demonstrující neprojevili náklonnost k žádné z opozičních politických stran a první dny demonstrací dokonce probíhaly jakoby ve vakuu, neboť se neobjevovaly žádné politické požadavky, pouze se ozývaly protivládní výkřiky na způsob: „zloději, zloději.“ Hlavní podezření padá na hlavu amerického miliardáře George Sorose ze snahy vyvolat v zemi chaos a zmatek prostřednictvím mladé dezorientované generace. Opozice se od demonstrací distancovala. Dokonce jeden opoziční politik na podporu studenů vystoupil z parlamentu a vysmál se obvinění, že studenty někdo z opozice nebo Západu podporuje. Po několika dnech přichází studenti konečně s požadavky a s určitým ideovým zdůvodněním nepokojů. Požadují odstoupení Vučiće, celé vlády, demisi volební komise a změny ve veřejnoprávní srbské televizi.
Podíváme-li se nestranně na skutečnost, není nám situace v Srbsku nikterak cizí, pouze se zde ještě více prohloubila krize s vysokou nezaměstnaností, kdy především mladá generace nevidí před sebou žádnou naději na lepší život. Ještě před volbami se v Niši 23.března oběsil v továrně šestapadesátý dělník, a to z finančních důvodů (firma dluží svým zaměstnancům na výplatách). Je to Srbsku během dvou let již druhá sebevražda kvůli tomu, že muž nedokáže uživit rodinu. Zatímco u nás máme nedostatek lékařů, mohli bychom je dovážet ze Srbska, kde jich je momentálně kolem tří tisíc bez práce (viz). Zde se dostáváme opět k demonstrujícím studentům, neboť v Srbsku každoročně dokončí studia kolem jednoho tisíc mediků a jsou bez práce. Lepší to nebude ani u jiných oborů vysokých škol. Demonstranti situaci dávají za vinu současné politické garnituře, kde jsou již dvacet let u moci stále titíž politici. Vadí jim, že v křeslech sedí stále stejní politici, kteří zažili bombardování NATO a nyní vítají v zemi ty, kteří se na bombardování podíleli. Opět se zde projevuje i nám známý fakt, že lidé již nevěří zaběhnutým politickým stranám, které neustále něco slibují a výsledek nikde. Studenti, kteří se stali vůdčí silou demonstrací, se nyní snaží nejen radikalizovat své protesty (blokace dopravy) spojit a podnítit další sociální vrstvy, a to především dělníky a důchodce. Jejich demonstrace trvají více jak čtrnáct dní a ve své výzvě ostatním píší: „Nepřejeme si žádné vůdce. Nechceme vydělávat na ty, kteří v politice sedí již třicet let… Jen si přejeme, aby obyčejný člověk se nebál, že neuživí rodinu proto, že nesouhlasí se zlodějskou vládou. Chceme spoluúčast na společnosti a budovat zemi, kde každý může žít ze své práce. Chceme, aby nikdo neměl hlad a zůstal bez domova. Spojme se!“

Jedná se však o to, že i přesto, že nechtějí lídry, jistě je již mezi sebou mají. Dokonce se objevují v médiích zprávy, které mluví o tom, že některé studentské organizace jsou placené ze zahraničí – na druhou stranu mnozí studenti ale Sorose kritizují. Je jen otázkou času je, jak se budou politicky profilovat. Jde o to, zda budou mít pravdu ruské tajné služby, které ještě před volbami upozornily srbské kolegy, že dojde k demonstracím proti Vučićovi a že za vším stojí síly, které si nepřejí silné Srbsko ( viz ). Stejný názor vyjádřil ve svém prohlášení také Sergej Železnjak, místopředseda Dumy a místopředseda strany Jednotné Rusko. Jedná se především o to, že Vučić nezastává názor, že by se Srbsko mělo stát také členem NATO, jako se jím stala Černá hora. Nebo se také jedná o zcela jinou situaci, kdy budeme muset čekat na zatím příliš nevyjádřenou ideovou stránku protestů.

Chorvatsko a systém ruských raket S-300

Jako blesk z čistého nebe dopadla na veřejnost zpráva o tom, že Chorvatsko bylo během války s jugoslávskou armádou (1991-1995) zásobováno ruskými zbraněmi a  raketovým systémem S-300. Proti tomu se okamžitě ohradil ruský velvyslanec v Chorvatsku Anvar Azimov a pozval k rozhovoru chorvatského obchodníka Zvonka Zubaka (firma Winsley Finance Limited), který měl v období 1992-1997 zásobovat zbraněmi chorvatskou armádu. Ruský velvyslanec požadoval soupis veškerého vojenského materiálu, kterým mělo údajně Rusko vybavit Chorvaty. Novinář chorvatského deníku Večernje novosti, který popisuje transakci a mimo jiné uvádí, že se v tomto projevuje již výše uvedený boj velmocí o země bývalé Jugoslávie v geopolitickém dělení světa. Vyjadřuje se tím údajná ruská nespokojenost s prozápadní orientací Chorvatska. Dále chorvatský novinář píše: „Rusko je zklamané chováním Chorvatska a dává na vědomí, že Chorvaté by si měli vzpomenout, kdo je zachraňoval v období embarga. To je důvod, proč najednou požadují soupis materiálu. Přitom je jasné, že Rusko dobře ví, jaký vojenský materiál poskytlo Chorvatsku a redakce má seznam velkého množství zbraní a munice k dispozici. V seznamu je zahrnut rovněž raketový systém S-300 PMU, který byl částečně exportován do Chorvatska před začátkem vojenské operace Bouře a stal se psychologickou brzdou před leteckými údery jugoslávské armády.“

Chorvaté nejprve požadovali zbraně u Američanů, ti je odbyli s poukázáním na embargo a vojenský poradce prezidenta George Bushe doporučil obrátit se v tomto ohledu na Rusko přes finské agenty, kteří měli kontakty na ruské generály. Ruský prezident Boris Jelcin obchod schválil. Nakonec došlo kolem 160 tajných převážně nočních letů z Ruska do Chorvatska, a to s plným vědomím NATO (odehrála se schůzka chorvatského obchodníka Zubaka a generálního tajemníka a Manfreda Wernera). Mezi zbraněmi bylo šest odpalovacích zařízení s 24 raketami.

Za zbraně přitom Chorvatsko dodnes Rusku nezaplatilo a navíc raketový systém údajně v roce 2004 věnovalo ke zkoumání USA a Izraeli. Celou zakázku chorvatský obchodník oceňuje na 200 milionů dolarů.

Z článku chorvatského deníku vyplývá, že akce ruského velvyslance Anvara Azimova není jen prázdným gestem a že Rusko bude po Chorvatsku požadovat informace, kde se dnes ruský raketový systém nachází (mezitím o systém projevily zájem také Írán a Turecko). „Azimov odstartoval akci, na jejímž konci může být tlak na Chorvatsko,“ píše autor článku Večernjeg listu a tvrdí, že dnes má systém daleko větší tržní cenu než dříve a posloužil Američanům k tomu, aby zjistili, v čem byl lepší než systém Patriot. Mimo jiné se také v článku uvádí, že do tehdejší zbrojně-obchodní akce bylo zapojeno kolem dvaceti evropských obchodníků včetně českých.

Úloha Evropské unie na Balkáně

Jakou roli v balkánské mocenské hře hraje EU, se ukázalo před několika dny, kdy albánský premiér Edi Rama poskytnul rozhovor serveru Politico.eu. Oč běží, naznačuje již titulek: EU prožije noční můru s tím, když vyblednou šance Balkánu v EU. Jedná se o to, že albánský premiér začal Evropě vyhrožovat přiostřením mezinárodní geopolitické situace v tom, když nebude jeho země přijata jako člen EU, vytvoří jakousi malou balkánskou unii s Kosovem.

Obvykle se média málo zabývají kritickou situací v rovněž mnoha-národnostním malém státě Makedonii, kde je poměrně velké etnikum Albánců, kteří mají své zastoupení v parlamentu. Stačí napsat jednu větu, proč jde o kritickou situaci: V této pouze dvoumilionové zemi hrozí, že se stane federací, zemí rozdělenou mezi makedonské a albánské etnikum (a to i přes tzv. Ohridskou smlouvu z r.2001, uzavřenou po albánsko-makedonských šarvátkách). I tato balkánská země se totiž stala dějištěm boje o vliv NATO versus Rusko poté, kdy se objevilo nebezpečí, že zde bude budován plynovod Jižní tok.

Mohla by napjatou tuto  situaci vyřešit EU? Je to právě Makedonie, kde vedle Srbska začíná podle průzkumů polevovat popularita EU a objevuje se stále větší skepse. Situaci využívá ke svým politickým cílům albánský premiér Edi Rama, který nikoli jako první přichází s myšlenkou sjednocení sousedního Kosova s Albánií. Myšlenku inovuje o to, že je to podle něj eventualita pro případ, že se pro balkánské žadatele (Albánie, Černá Hora, Makedonie a Srbsko) naděje členství v EU vzdálí. Pochopitelně, že všemu dal politické a diplomatické dekorum: „I přes své problémy, stále si Evropská unie zachovává určité magické kouzlo pro země západního Balkánu, stejně jako tomu bylo u zakládajících členských zemí v důsledku druhé světové války. Povzbuzuje to regionální vůdce, aby spolupracovaly,“ říká ve zmíněném rozhovoru albánský premiér, který je obviňován, že přilévá benzin do ohně sporů v Makedonii. Podstatná zůstává proto jeho odpověď na nevyhnutelnou otázku, zda je spojení Kosova a Albánie již mimo hru, odpovídá tím, že EU je jediným způsobem, jak udržet klid a spolupráci na Balkáně a k tomu dodává: „Nikdo se nesnaží o malá spojenectví a všichni si přejí velkou EU. Pakliže není naděje, neexistuje perspektiva, může se stát, že dojde k malému spojenectví.“ Pro Ramu „není spojenectví s Kosovem jeho přáním, ale alternativou k zavřeným dveřím do EU.“ Proto albánský premiér varuje : „Zastavením přístupu do EU by mohlo destabilizovat Evropu. To by byla noční můra pro národy a země Evropy.“ Tuto tezi vysvětluje tím, že se Balkán stal šedou zónou, kde by různí aktéři měli větší vliv a moc než EU.

„Existují problémy v porozumění si, je zde také nedostatek vize a nepochopení, že tento region potřebuje Evropu a stejně tak Evropa jej. Čím si může být EU jistá, když se Balkán zblázní? EU si nemůže dovolit, aby se Balkán stal šedou zónou. Hraničí to s bláznovstvím, jestliže nám běží o bezpečnost a jistotu,“ uvedl v rozhovoru albánský premiér Edi Rama.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.