Zkráceně citujeme Kunderovu myšlenku věnovanou srpnu 1968.

„Slyším Aragonův hlas plný hněvu, hlas proklínající násilí, vidím Aragonovu tvář plnou úzkosti nad osudem mé země a slyším pak svá slova, která několikrát opakují: ´Byl to nejkrásnější týden, jaký jsme kdy prožili,´“ doplňuje Milan Kundera svou představu o českých dějinách z pařížského podkroví, kde se momentálně nacházel a formoval své myšlenky do známé eseje Český úděl, kterou publikovaly Listy (nahrazující tehdy zakázané Literární noviny) ve vánočním čísle roku 1968. Tímto esejem polemizuje s Václavem Havlem.

Velký a osudový spor Kundera - Havel

Tehdy se odehrával historický zlom přechodu z jedné historické epochy do druhé, jak někdo kdysi trefně poznamenal, „což vždy sebou nese charakter velkého a osudového sporu“. Spor mezi oběma intelektuály nebyl ale vůbec veden v rukavičkách a dosti nevybíravě se do sebe pustili. To zavdávalo a zavdává dodnes častým spekulacím a úvahám, které však odvádějí pozornost od zásadního.

Milan Kundera přichází s pojmem „nová politika“, povyšuje je navíc na výzvu doby a píše: „Výzva nespočívala v tom, že by snad Čechoslováci chtěli nahradit dosavadní model socialismu jiným, stejně autoritativním a exportu schopným…Smysl československé výzvy byl v něčem jiném: Ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa. Tato československá výzva stále platí.“

Kundera to ještě spojuje s myšlenkou národnostní: „Malý národ oproti tomu, má-li ve světě nějaký význam, musí ho denně a ustavičně znovu vytvářet. Ve chvíli, kdy přestane tvořit hodnoty, ztratí oprávnění existovat a nakonec pak snad i existovat přestane, protože je křehký a zničitelný.“

Kundera sobě vlastní odvahou k určitým velkým konstrukcím píše, že „nová politika“ vytýčená na jaře roku 1968 podle něj nebyla zlomená ani 21.srpnem: „Nová politika nejen že neztratila podporu veřejnosti, nýbrž právě ve chvíli smrtelného nebezpečí stmelila za sebou celý národ, jsouc vnitřně silnější než před srpnem.“

Toto je ve zkratce Kunderovo řešení nabízející „socialismus s lidskou tváří“ – tehdy oblíbený termín – představující nové společenské uspořádání., které začalo nabízet Pražské jaro 1968 po dubnovém sjezdu KSČ. Myšlenka mnohokrát zatracovaná a znovu se vynořující, obzvláště po úspěchu Jeremyho Corbyna v britské Labouristické straně.

Václav Havel se Kunderově odvážné konstrukci a jeho přání v této originální české konstrukci dál pokračovat vysměje, a to zejména Kunderovu odkazu „k minulé národní slávě“, „protože Češi jsou staří kabrňáci“.

Nesouhlasí s tím, že Kundera „napomíná“ Čechy za to, že „lamentují, že může všechno skončit špatně… přitom můžeme být rádi, že jsme rádi: vždyť se stalo něco, co nikdo nečekal: nová politika tento strašlivý konflikt (má na mysli okupaci) vydržela.“

Havel vyčte Kunderovi: „Oč snazší je takticky zaujmout neurčitě vyčkávací postoj (zaštítěný abstraktním obdivem k národu); trochu se k současnému národnímu kriticismu (tomu „pozitivnímu“) přihlásit, ale zároveň ho trochu (ten „negativní“) odsoudit; a hlavně se s ničím neunáhlovat a zachovat si volné ruce pro různé eventuality, aby pak vždycky bylo možné přijít v pravou chvíli s chytrým exposteriálním zhodnocením.“

Toto však zcela není natolik základní a zásadní v Havlově kritice, neboť jen předjímá, co by, kdyby. Hlavní je neshoda na pojmu „nová politika“ a polemiku vidí za podstatnou právě v tomto budě i Václav Havel:

„Vrchol celé Kunderovy iluzionistické konstrukce vidím však ještě v něčem dalším: prý jsme stanuli – poprvé od konce středověku – „ve středu světových dějin“, protože jsme usilovali – poprvé ve světových dějinách – „o socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova […]“; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň!“

Dále se Havel vysmívá Kunderově konstrukci: „Nestaneme se vážně ničím jiným, než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!... pokus odstranit bezpráví nemůže být tedy – z hlediska dějin lidstva – něčím jiným, než pokusem tohoto systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Zdá se mi, že za nutnost dělat tuhle očistu bychom se měli spíš stydět, než se tím chlubit jako svým dalekosáhlým vkladem do dějin.“

Již jen krátce citujme Kunderovu odpověď Havlovi v článku nazvaném „Radikalismus a exhibicionismus“:

„Havel si ovšem nedělá iluze o socialismu, ale dělá si za to iluze o tom, co nazývá „většinou civilizovaného světa“, jako by tam snad byla ona říše normálnosti, k níž se nám stačí jen přiklonit.“

Dále Havlovi vysvětluje svoji konstrukci a důvody jejího vzniku: „Nic se tu nedalo napodobovat, nebylo žádného normálna, k němuž by se dalo utéci, vše bylo nutno vytvářet samostatně a nově. Právě proto si musela celosvětová levice (často v dramatických roztržkách) na základě československých událostí také zcela nově uvědomit svou politiku, smysl a cíl. Nechce-li to Havel vidět a chápe-li osmašedesátý rok jen jako bezvýznamnou lokální záležitost, je to jeho druhý omyl.“

Dnešek a „český úděl“

Nezdá se, že stojíme znovu, jako kdysi na křižovatce? Je zde naše určitá myšlenka a koncept, který je napadán jako něco vymykající se normálu. Není zde opět jaký konstrukt – „nová politika“ a jsou zde ti, kteří s tímto stejně jako Havel nesouhlasí?

Neopakuje se opět diskuze, zda jen slepě přebírat liberální demokracii, se všemi jejími chybami, nebo naopak, jak naznačuje Kundera nabídnout jako alternativu vůči „normalitě“ západní demokracie novou formu uspořádání? Pochopitelně, že toto tvrzení je záměrně přeháněno. Je naprosto jasné, že se sami potápíme až po uši v konceptu liberální demokracie, jde nyní spíše o boj, jak v ní dále pokračovat. Již tenkrát se problematizovalo, zda jsou svoboda a demokracie slučitelné s kapitalismem s jeho principy trhu a konsumu. Za socialismu byla plná zaměstnanost, nesvoboda médií a slova. Za kapitalismu existuje sice svoboda médií a slova, ale vázaná možností být nezaměstnaný nebo vykoupená za možnost určitého strádání.

Zeman versus Drahoš

Křižovatkou je dnes diskuze o dvourychlostní Evropě a celé koncepci EU se vším co sebou nese její ať již obranná politika, chápání otázky imigrantů až po přijetí eura. Sem se dostal spor Zeman versus Drahoš, kde hulvátství versus slušnost se staly jen jakýmsi koloritem diskuse s mnohem zásadnějšími otázkami. Miloš Zeman tento základ několikrát připomínal například, když byl tázán na své směřování, zda je to na Východ nebo Západ. Naprosto je jasná jeho liberální politicko-ekonomická západní orientace a svoji odpovědí „směřuji na Sever“ dával jen prozatímní naznačení jejího možného pokračování.

Proč říká na Sever, proč se Miloš Zeman dívá do Číny a Ruska? Všem je dnes totiž jasné hroucení konceptu liberální demokracie a naznačením na „Sever“ se jen více zdůrazňuje dnešní bezradnost a opakování jakého „severského socialismu“. Zemanovo hledání koncepce v Rusku a Číně je jen jakýmsi „dalekohledem“, který nám zatím nic nezobrazuje a také nic neříká o perspektivě. Přiznejme si, že „záplatujeme“ liberální kapitalismus, kde se dá a ucpáváme díry tam, kde do něj teče. Obrovskou díru nyní vytvořili utečenci a koncepce zemí V4, kterou podporují Babiš i Zeman je opět je jen „záplata“.

Zde nyní a teď nelze vymyslet ad hoc recept a koncepci. Můžeme jen připomenout to, že nejde o nic nového, že tato diskuze již zde existovala před čtyřiceti lety a ti právě u nás – v tehdejším Československu a vedl ji Havel s Kunderou, kdy se „do krve“ hádali o možnosti a platnosti tzv. „nové politiky“.

Kolorit doby překrývá myšlenky, které stejně tanky rozjedou

Opět jsme v diskuzi, jako národ, proti sobě jsme stanuli a „do krve“ se hádáme – „rozdělený národ“. Proto připomeňme si tehdejší diskuzi. S dnešními kolority „Západ – Východ“, „hulváctví-uhlazenost“ nebo demokracie – populismu, připomeňme si tehdejší kolority, abychom pochopili, že jde o mnohem více než jen o tuto povrchovou malbu na omítce, která nám s liberálním kapitalismem padá na zem a odhaluje se zdivo. Čekáme, až začnou padat cihly a zůstanou jen základy stavby. Budeme na nich stavět, a co budeme stavět? Nebo ty základy vykopeme a budeme budovat nové?

Kolorit myšlenku bourá a idea zaniká pod povrchem koloritu, na který je veřejností díky médii upoutána. Ideologický myšlenkový základ na nový typ nekapitalistické a nekomerční svobody byl v roce 1968 bourán tanky a dnes myšlenky na nový typ společenského soužití je převálcován problémem s uprchlíky.

Podívejme se na tehdejší kolorit mezi Havlem a Kunderou.

Kundera se kriticky divá na Havlovo pojetí činu – „riskantního činu, který se neleká rizika nezdaru, který pravděpodobně se zdarem ani napočítá, není ani k němu zaměřen.“ Podle Kundery tím Václav Havel sleduje je jakousi manifestaci, kterou nazývá mravní exhibicionismus: „Snaha veřejně předvést krásu své mravnosti převážila nad snahou měnit věci k lepšímu.“ Tuto kritiku vůči Havlovi následně Kundera vztáhne obecně na tehdejší poměry, což nám v mnohém připomene i dnešek a některé bývalé členy KSČ, kteří jsou náhle velkými zastánci demokracie: „Morální exhibicionismus, ta urputná snaha potvrdit, předvést či ospravedlnit svůj charakter je důsledkem té nemoci a hlavním motorem činnosti celé spousty lidí, kteří se vzájemně předhánějí v dokazování a prokazování svého charakteru. Předhánějí se tu vedle sebe v podivuhodném sousedství dlouholetí obžalovávatelé režimu, pohánění neukojitelnou žízní po mravním zadostiučinění, i bývalí modrokošilatí horlivci, pohánění pocitem špatného svědomí a touhou překřičet svou minulost. V těchto závodech se výkony měří velice primitivním kritériem: vyhrává ten, kdo se prokáže činem (slovem) radikálnějším, smělejším, riskantnějším…“

Nemusíme zdůrazňovat, že tehdy to byla především tato silná slova, která se stala viditelnějšími a lidmi diskutovanými a zapomínalo se stejně jako dnes na hlavní spor a myšlenky.

„Havel si ovšem nedělá iluze o socialismu, ale dělá si za to iluze o tom, co nazývá, většinou civilizovaného světa,“ kritizuje dále Kundera a říká, že přece: „Národ zde není kvůli socialismu, ale naopak socialismus kvůli národu.“ Základní myšlenka jaksi vždy i po roce 1989 zapadala v tom, když bylo jasné, že socialismus shořel a vítali jsme se s kapitalismem. Ale i pro něj má platit stejné pravidlo vyřčené Kunderou. Pátrání, které se tehdy začalo, se vytratilo a dnes jen můžeme vzpomínat na Kunderu a jeho „novou politiku“ – nevyřečenou, neprobádanou dnes jen ledabyle Zemanem kamsi odsunutou jako před dotěrným hmyzem novinářů někam „na Sever“.

Dnes je koloritem mnoha slov smyto to, že národ nedělí Zeman versus Drahoš, ale téma doby.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.