Popelard poukazuje na skutečnost, že již podle generála de Gaulla „partaje“ svým způsobem „vytvářely řadu protimluvů na impotentní scéně“ a zároveň je to Francii, kde musely strany zákonitě strpět zavedený prezidentský systém. Dále Francouzům připomíná další důkaz stranické neschopnosti, když M. Jean-Christophe Cambadélis, první tajemník socialistů a také Nicolas Sarkozy z pravicové Unie demokratů pro republiku, později Republikáni slíbili, že do svých stran přivedou půl milionu nových členů. Dnes se ví, jak jejich slib dopadl. Konečně i některé naše zaběhnuté politické strany se setkaly s odlivem členstva.

Allan Popelard navíc dodává, že bezvýchodnost současných tradičních politických stran ve Francii dokazuje také skutečnost, kdy kandidáti na prezidenta se buď vůbec nebo s nelibostí hlásí ke svým politickým stranám.

„Dnes jsou k mání všechny možné prostředky k překonání stranického systému: občanská hnutí, petice nebo otevřená účast v primárkách,“ doplňuje situaci ve Francii politolog. Dále jako příklad popisuje depresivní situaci socialistické strany před volbami: „Při distribuci letáků se v restauraci na nádraží v městě Metz sešli socialističtí aktivisté a netrpělivě čekali na výsledek stranických primárek. Oblastní stranický sekretář Joseph Ferraro aktivistům vysvětluje, že Hollande nebude kandidovat, přestože dostal mandát. Stěžuje si dále, že ve straně chybí diskuze a disciplína. Nakonec to dopadlo tak, že Benoît Hamon vyhrává stranické primárky a přitom tvrdí, že se necítí být mužem strany a že se obejde bez stranického aparátu!“ Allan Popelard upozorňuje, že Hamon na rozdíl od svého britského kolegy z Labour party Corbyna za sebou nemá ani žádné stranické aktivistické zázemí a proto se ani nedá očekávat, že by mohl vytvořit jakousi novou vlnu francouzské socialistické strany, která by přitáhla k sobě nové lidi.

Tvrzení o konci stran tu již bylo

Stačí se zadívat do historie a zjistíme, že nářky nad stranami a debat o jejich konci jsou „dávnověké“. Německý sociolog Michels Robert, který se zabývá stranickou oligarchií na počátku dvacátého století (Political Parties: A Sociological Study of the Oligarchial Tendencies of Modern Democracy) a studuje v té době německé socialisty, píše na jejich adresu: „Čím je větší organizace, tím méně je opravdových vůdců a tito vůdcové jsou tím více vzdáleni lidovým masám.“ Proto také Robert mluví o „poklesu revolučního potenciálu levicových stran.“