Tak mu povídám: "Jestlipak víš, kdy jsme se viděli naposled?" On povídá: "Znám Tě. Ale nepamatuji si to". 

(Byl jsem tzv. "televizní dítě". Můj otec měl číslo služebního průkazu 42. To znamená, že byl čtyřicátý druhý pracovník, který od samého začátku do Československé televize nastoupil. Od malička jsem se tedy pohyboval mezi herci a zpěváky.)  Povídám mu: "Naposledy jsme se viděli jednadvacátého srpna šedesát devět. Když jsme na demonstraci na Národní třídě běželi vedle sebe. Za námi běželi dva z toho přepadového komanda. My jsme zahnuli pod lešení, které bylo na levé straně na jednom domě. A na Tebe jeden z toho přepadového komanda křičel: "Utíkej, ty hajzle, nebo ti ten frňák narovnáme". "A mne potom chytli, zatáhli mě do Bartolomějské, a tam mě strašně zmlátili," povídá Landovský. (Já měl to "štěstí", že byl Landovský známý herec. A tak se soustředili na něj.) "Nakonec mě potom vyhodili z republiky," pokračoval Landovský. "Ukradli mi domov. Teď nemám žádný. Koupím dům - prodám dům, naprosto bez lítosti. A když mě v Čechách naserou, uteču za kamarády do Kanady."

Manželka mi potom řekla: "Já jsem si vždycky myslela, že sis to vymyslel. A ona je to skutečně pravda".