Začalo to v osmdesátých letech minulého století, kdy náš podnik dělal rekonstrukci lanové dráhy v Praze na Petříně. Poslali mě s Trambusem valníkem (Š 706) do jedné věznice kdesi na západě Čech pro železné schody, které tam vězni stříkali tekutým hliníkem. Dnes už ani nevím, kde to bylo, byla to III. nápravná skupina. Šokující bylo už jen to, že najednou byl konec světa, kolem silnice jen vysoké betonové zdi a strážní věže. A silnice skončila.

Nahlásil jsem se na vrátnici, a musel jsem čekat. Když převáděli přes silnici skupinu vězňů, všichni měli ruce za zády a cupitali. Raději jsem si je moc neprohlížel, ale pak mi došlo, že měli spoutané ruce a zřejmě i nohy. Konečně mi strážný pokynul, abych vjel dovnitř. Nebudu zde uvádět, jakými bezpečnostními opatřeními jsem musel i s náklaďákem projít. Je to sice již skoro čtyřicet let, ale asi se to moc nezměnilo. Než mi náklad vězni naložili, bavil jsem se se strážným.

Překvapilo mě nejvíc, že měl prázdné pouzdro na pistoli. Vysvětlil mi, že nesmí uvnitř mít zbraň, protože kdyby ho vězni přepadli, hned by byli ozbrojeni. Byl to už starý mazák, měl jen týden do důchodu. Jak říkal, pokud vězni dělají, nechá je na pokoji. Ale tam kde jsou ubytovaní... Došlo také k humorné příhodě. Povídám mu, jestli bych si neměl zavřít dveře u auta. Divil se proč. Když jsem mu ale řekl, že tam mám všechny doklady, zhrozil se, protože jsem je měl prý odevzdat na vrátnici. To mi ale nikdo neřekl. Z věznice jsem opět vyjel po provedení bezpečnostních opatření a v pohodě dovezl schody na Petřín. Ale dnes mohu říci: "Já tam byl."

Podruhé jsem byl v kriminále, když jsme jeli navštívit své známé v nejmenovaném městě. Jedna z nich dělala sociální pracovnici v místní věznici. A protože ještě nebyla doma, rozhodli jsme se, že pro ni zajdeme. Když jsme přišli k věznici, byla tam v plotě vrátka a byla otevřená, tak jsme šli dovnitř. Potkali jsme nějaké dva lidi, a ti mě vyhnali ven, protože jsem měl s sebou našeho psa, a ze psem se tam prý nesmí. A tak pokračovali dál beze mne.

Došli prý k nějakým zavřeným vratům a zazvonili na zvonek. Otevřelo se malé okénko, vykoukl strážný, a pak zavolal naši známou. Ta byla v šoku: "Víte, že jste vnikli do prvního ochranného pásma věznice? Jak se vám to podařilo? Kdybych tu nedělala já, tak vás zavřeli." Když jsme jí ale řekli, že byla vrátka otevřená, jen nám řekla, abychom to, proboha, nikde neříkali, že by z toho byl průšvih. Ale - já tam byl.

Potřetí jsem byl ve věznici v Praze na Pankráci, kde jsem se zúčastnil pietního aktu na místě, kde byla popravena Milada Horáková. Když jsme odcházeli, povídám strážnému: "Tady se asi neříká na shledanou." Když jsem dělal řidiče, někdy mi dělali závozníky také propuštění vězni. Dozvěděl jsem se od nich spoustu zajímavých věcí. Toho jsem také jednou "využil". To už bude také skoro čtyřicet let, kdy jsem si zašel na pár piv do jedné hospůdky v Praze. Hned si ke mně přisedl jeden - "ten byl jasnej". A hned, abych mu zaplatil rum. Zeptal jsem se ho, proč bych to měl udělat, na to mi řekl: "Protože jinak ti dám přes držku."

Byl to chvilkový nápad, když mu povídám: "Mladý muži, vás tipuji maximálně na vyšetřovačku na Ruzyni. A víte, co je to trojka Vojtanov?" (Vojtanov je sice hraniční přechod, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.) To už zpozorněl: "Vy jste tam byl?" Tak mu říkám: "Ano, patnáct let." "A mohu vědět za co?" "Můj děd byl kasař, můj otec byl kasař, co jiného mohu být já." (Dědeček i tatínek by mi to určitě odpustili, protože oba byli velcí šprýmaři.) Tím jsem ovšem velmi stoupl ve vězeňské hierarchii a dopadlo to tak, že já tykal jemu a on mi vykal, a rum koupil on mně.

Jak vidíte, jsem už starý protřelý kriminálník - tak bacha, nebo zavolám kámoše z "krimu", nebo jak také říkáme "z klíčového průmyslu".