Nacistický pohlavár Oberscharführer Heinrich Harrer napsal líbivou lež o Tibetu „Sedm let v Tibetu“ a všichni, včetně filmařů mu to sežrali.

Už jsem před rokem o tom psal, ale opakování matka moudrosti. Ozbrojené povstání v Tibetu v r. 1959, které nemělo reálnou možnost uspět, vyvolaly ozbrojené oddíly sloužící představeným klášterů; ne však k jeho obraně, ale jako drábové na těch dolních 80% Tibeťanů. Zatáhli do nesmyslné voj. operace i ty dole a proto tolik mrtvých a proto tolik zničených klášterů, jako ohnisek povstání. Ničení prázdných historických staveb je nutno rozhodně odsoudit; ty nebojovaly, ale uhozená „kulturní revoluce“ v Číně udělala své.         

Problémem je, že právě tu známou vlajku měli povstalci jako bojovou zástavu. Rovněž také exilová vláda v Indii se k tomuto symbolu hlásí. Slyšel někdo kdy mluvit Dalajlámu o samostatnosti Tibetu? Zato jeho snaha o zachování kulturních a duchovních hodnot je všeobecně známa a měla by mít celosvětovou podporu. Ale o tom je potřeba jednat s Čínou; řvaní na náměstích a mávání vzbouřeneckou vlajkou však strany k jednacímu stolu nepřivedou. Rovněž hanebný krok býv. ministra kultury Hermana (přijetí Dalajlámy na vládní půdě), který šel proti zahraniční politice státu, byl jako rozlití močůvky po kulatém stolu, u kterého by se mělo vyjednávat.

Když pominu minulost iniciátora „vyvěšování“ vlajky klášterních poskoků a exilové vlády (členství v SA a po té v NSDAP, za které se omluvil, což bylo po válce pochopitelné a účelové), zůstává otázka, zda je v souladu s politikou vlády a v jejím zájmu vyvěšování této historické relikvie na státních budovách, tedy na majetku státu včetně všech příjemců masivních státních dotací; školstvím počínaje a kulturními zařízeními konče.

Částečně je na vině i sám Dalajláma, který dobře ví, že kdekoli se objeví, iniciuje svou přítomností proti čínské nálady a ty jeho snažení moc nepřispívají. Vedle duchovního pozitivního potencionálu, kterým disponuje a rozdává, by měl podporu své osobnosti zúročit právě k zachování kulturních tradic v Tibetu a je zřejmé, že se to bez Číny neobejde. Rovněž morální garant „vyvěšování“ v ČR V.Havel nebyl asi schopen, při své oprávněné kritice porušování lidských práv v Číně, dohlédnout možného reálného výsledku ve prospěch budoucnosti Tibetu.

Závěr je zřejmý: vyvěšování a mávání tibetskou vlajkou, při vědomí, čí je to symbol, je očividně kontraproduktivní.           

Miroslav Kulhavý